Počet článků v archivu: 8
 
Náš vztah k armádě
Výňatek z analýzy vojenského analytika Martina Kollera - vybavenost české armády je z jeho pohledu velmi tristní.


 

Resort  obrany je  především  dlouhodobě kriticky  zanedbaný  snad  ze  všech  hledisek.  Po  většinu  doby  od  roku  1990  tam  kralovali  ministři za  KDU  a  TOP,  případně jejich  reprezentanti  typu  Stropnického.  Prakticky všechna  výběrová  řízení byla  s  ostudou a  tahanicemi.  Dobrá  snad  byla  pouze  akvizice Gripenů,  ale  i  ta  se  z  off  setu  změnila na  leasing,  aby  někdo  mohl  vydělat.  Najednou zjišťujeme,  že  máme  dlouhodobě  zastaralé dělostřelectvo,  protileteckou  obranu, radarové  vybavení,  výstroj a  další  materiál. Většina  nemovitého  i  movitého  majetku resortu  obrany  se  rozprodala  a  využila  k  látání  dlouhodobě krizového  státního  rozpočtu a  rostoucích  dluhů. Velkou  otázkou  je    na  počátku  celá  koncepce  letounu L-159  a  jejich výroba  v  nepotřebném počtu.  A  stejná je  situace  s  modernizovanými  tanky  T-72M2CZ.  Vyrobeno celkem  30,  systémově kus  za  1,6  miliardy  korun! V  současné  době  zastarávají.  Máme  třicet  tanků  na  dvě  brigády.  Potřebovali bychom  jich  minimálně šedesát,  aby  měly  nějakou  taktickou hodnotu.

Jako  nesmyslný a  nesystémový  lze  označit  nákup  kolových  bojových vozidel,  prakticky  obrněných transportérů  Pandur,  včetně vyhozených  peněz  za  vývoj  prodloužené verze  původního  typu.  Nehodí  se  vlastně  na  nic.  V  Afghánistánu  nevyjely ze  základny,  protože něco  takového  by  udělal  jen  sebevrah  a  pro  evropské bojiště  je  jejich bojová  hodnota  daleko za  moderními  pásovými bojovými  vozidly  pěchoty. Ostatně  paní  ministryně se  provezla  na  návštěvě  v  Afghánistánu  v  obrněném  vozidle. Ovšem  v  americkém, třídy  MRAP,  které    s  Pandury  II  nesrovnatelnou  odolnost. Vozidla  této  kategorie TITUS  od  Tatra  Trucks    nakoupit  (konečně) i  naše  armáda. Jen  se  bojím  dalších  tažení lobystů  směřujících  k  likvidaci  zbytků našeho  obranného  průmyslu. Vozidla  Iveco  LMV  jsou  sice  dobrý  průměr z  hlediska  parametrů, ale  je  otázkou, proč  se  nakupují krátké  verze.  Z  důvodu  úspor? Paní  ministryně  není  zrovna  trpaslík, takže  bych    doporučil  obléknout si  maskáč,  kanady a  přilbu,  vzít  zbraň  a  lehkou  polní  a  usednout na  zadní  sedadla. Proto  IVECO  vyrábí delší  verzi,  kde  je  v  bojovém  prostoru víc  místa.  Proč  se  nenakoupila?

Výběrové  řízení na  vrtulníky  je  ostuda  vojáků,   si  náčelník Generálního  štábu  vykládá, co  chce.  Bohužel nejen  generálové,  ale  i  plukovníci jsou  zasaženi  lobysty a  korupcí.  Z  požadavku  na  lehký  vrtulník víceúčelového,  tedy  transportního a  bitevního  typu  vychází  reálně pouze  Lynx  od  Agusta  Westland, mimochodem  nejrychlejší  vrtulník v  NATO.  Jenže  ten  se  v  současné době  vyřazuje  a  nová  verze  se  teprve testuje.  Dále  se  jedná  o  americký  UH-1Iroquis, známý  jako  Huey  používaný  již  z  války  ve  Vietnamu, samozřejmě  modernizovanou  verzi. Nicméně  při  americkém hodnocení  vychází  najevo, že  lehký  transportní vrtulník  není  schopen plnit  plnohodnotně  úkoly  bitevního.  Ve  Vietnamu  nestíhaly bitevní  verze  následovat ani  verze  transportní s  vojáky.  Tedy  opět  snaha  o  úsporu cestou  univerzálního  kočkopsa. Přitom    za  druhé  světové války  se  prokázalo, že  univerzální  zbraňové systémy  mají  nižší  bojovou  hodnotu, než  jednoúčelové.  Potřeba jsou  především  menší  transportní  vrtulníky s  nižšími  provozními náklady.  Bitevní  úkoly  by  měly  plnit  plnohodnotné bitevní  vrtulníky,  s  nimiž  se  nepočítá.  Proč?  Pokrytecký  nářek  pana  Bartoška kolem  opožděného  výběrového řízení  na  lehké  víceúčelové  vrtulníky byl  dost  pokrytecký. Především  současné  Mi-171š mají  resurs  minimálně deset  let,  takže  není  třeba  panikařit.  Ohánění se  americkým  kongresem a  jeho  povolením k  nabídce  amerických vrtulníků  do  ČR  je  doslova trapas.    jen  to,  že  k  nabídce (nikoli  prodeji!)  ubohých dvanácti  vrtulníků  do  spojenecké  země  NATO  je  třeba  svolení kongresu,  ukazuje,  jak  spolehlivý  a  důležitý  jsme  partner.  Asi  jako  nějaký Afghánistán.

Nejlépe  je  vidět  problémy s  akvizicemi  a  chybějící  nadresortní nezávislý  akviziční  úřad,  jaký  mají  například  v  Německu,  nebo  v  Kanadě z  hlediska  výběrového řízení  na  bojová vozidla  pěchoty.  Zde  se  kdosi  snaží  účelově prosadit  nejdražší  a  nejméně  takticky i  technicky  vhodný německý  typ  Puma.  Proč?  Píšu  o  tom  seriál  článků v  časopise  Security. Můžeme  si  připomenout problematické  padáky,  boty,  zimní  oblečení, ponožky.

Katastrofální  stav  protiletecké  obrany je  známý.  Prakticky neexistuje.  Přitom  i  v  případě hypotetické  války  s  Ruskem,  které  nemá  zájem  ani  schopnost vést  válku  se  státy  NATO,  můžeme  čekat  především  rakety a  letadla,  nikoli tanky.  Přenosné  komplety Strela  2  končí, samohybné  Strela  10  rovněž,  bude  se  muset  něco  udělat se  systémy  středního dosahu  KUB,  které    mají  pomalu  problém s  tuhou  pohonnou hmotou.  Zbývá  pár  desítek  přenosných protileteckých  kompletů  RBS-70. Ty  nestačí  ani  na  ochranu dvou  brigád  v  poli.  Jinak  je  celý  stát  a  armáda  bez  protiletadlového  deštníku. Tahanice  kolem  radaru PVO  středního  dosahu je  podobná.  Izraelsk je  z  hlediska parametrů  určitě  nejlepší. Otázkou  tedy  je,  zda  je  pro  nás  důležitější  mít  nejlepší  radar, nebo  průměrný  se  schopností  se  zapojit  do  nadnárodní  spolupráce? Zde  bych  opět  připomněl  deklarované požadavky  NATO  na  přednostní  vlastní obranu.  Ideální  je  samozřejmě  radar, který  by  byl  nejlepší  a  zároveň  dokázal kooperovat.  Uvidíme,  co  na  to  izraelská  strana. Spoléhat  se  na  spojence  se  nám  však  v  historii nikdy  nevyplatilo.

Obdobná  je  dlouhodobě  situace v  oblasti  dělostřelectva.  Před  několika  lety  jsme  prodali raketomety,  aktuálně  se  uvažuje,  že  se  budou  nakupovat.  Jak  leninské  krok  vpřed,  dva  kroky  vzad.  Samohybné  houfnice kanonové  DANA  jsou  dlouhodobě  zastaralé. Všichni  vědí,  že  základní  modernizace nabízená  CSG    malý  dostřel ve  srovnání  s  konkurenčními  typy.  Důvodem  byl  především  fakt,  že  naše  armáda    pro    obrovské  zásoby munice  ráže  152  mm.  Západní typy  mají  ráži  155  mm  a  munici nelze  zaměnit.  Nicméně Slováci  vyrábějí  typ  Zuzana,  který  z  hlediska dostřelu  Dany  výrazně převyšuje.  Poláci,  kteří  většinou  hledají nejlepší  řešení  a  do  armády investují,  připravují  rovněž modernizaci  typu  DANA,  protože  je  výhodný  z  hlediska  provozu. Pokud  se  budou  nakupovat  nová  děla,  bude  třeba  rozhodnout, zda  se  bude  jednat  o  typy  tažené, vezené,  samohybné  a  rovněž  zda  dát  přednost kolovým,  nebo  pásovým podvozkům.  Rozhodně  by  byla  nejvhodnější samohybná  děla,  která  zajišťují  ochranu obsluhy  na  bojišti. Z  kolových  typů  existují  pouze  slovenský  Zuzana, možná  Eva  a  švédský  Archer. Z  pásových  americký M109  verze  Palladin a  německý  PzH  2000.  O  jiných  nemá  smysl  uvažovat.

A  zde  je  opět  problém  základní koncepce  českého  armádního kočkopsa.  Jedna  brigáda na  kolech,  druhá  na  pásech, jako  divize  za  varšavské  smlouvy, kdy  jsme  měli  217  000  vojáků.  A  to  vše  bez  řádné  protiletecké  obrany a  dělostřelecké  podpory a  s  ubohými 12  vrtulníky.  Jak  jsem  již  navrhoval,  ideální by  byly  tři  brigády,  všechny na  pásech,  samozřejmě včetně  dělostřelectva,  které  musí  následovat tanky  a  obrněná vozidla  v  terénu, aby  jim  zajišťovala podporu  nepřímou  střelbou a  k  nim  jeden  intervenční pluk  zaměřený  výhradně na  mise.  Brigády by  se  cvičily především  na  obranu státu  a  boj  v  evropském prostoru,  protože  podle  základních  propozic NATO  si    každý  stát  především  zajistit maximálně  vlastní  obranu a  poté  se  podílet  na  činnosti  NATO.  Přesně  to  se  však  dlouhodobě  porušuje a  každý  spoléhá na  spojence.  Nikdo  nepočítá  s  tím,  že  i  spojenci budou  muset  bránit svoje  území.  Chystáme se  tedy  na  útočnou  válku  v  rozporu s  atlantickou  chartou? Neustálé  soustřeďování  se  na  mise  kdesi  v  Africe  připomíná baču,  který  jde  lovit  vlky  a  nechává ovčín  otevřený.

Odmyslíme-li  si  žhavé  nadšení paní  ministryně  pro  EU,  které  je  značně diskutabilní,  což  by  vydalo  na  další  článek, její  snaha  o  vytvoření  pořádku v  resortu  obrany je  pozitivní  a  smysluplná  a  nedivím  se,  že  mnozí  uniformovaní  hrdinové ječí  strachy,  že  by  mohli  přijít  o  koryta,  u  nichž  si  bahní  i  déle,  než  třicet  let  za  naše  peníze  a  vlastně  ani  nevíme,  komu  doopravdy  slouží.

 

Založeno dne: 27/02/2018 16:54:02