Počet článků v archivu: 8
 
Náš vztah k armádě
Představy Babišovy vlády: „O revizi mobilizačního systému"

20.  2.  2018  Před  vánocemi minulého  roku  jsem  se  stručně vyjádřil  k  tezím  programového  prohlášení vlády  ČR    kapitoly  „Obranná politika  a  Armáda České  republiky“.  Za  pozoruhodné  jsem  označil  skutečnost, že  vláda  v  tomto  dokumentu vymazala  ze  světové mapy  a  budoucí mezinárodní  politiky  takřka celou  východní  polokouli a  zcela  vynechala zmínku  o  takových velmocích  jako  je  Čína  a  Rusko.  Vtom  spatřuji  rukopis bývalého  ministra  obrany Stropnického,  který  si  tak  pro  případ  schválení této  kapitoly  jako  součásti  vládního prohlášení  připravil  nejlepší východisko  pro  budoucí realizaci  své  výlučně prozápadní  a  zejména proamerické  zahraniční  politiky.   

 

Pochybuji  o  tom,  že  by  se  na  tomto  zcela  jednostranném  pamfletu podílela  významným  a  nekritickým  způsobem nová  ministryně  obrany Šlechtová.  Pokud  ano,  potom  by  to  bylo  velmi  špatné pro  zajištění  bezpečnosti naší  země  a  výstavby  armády.   

 

Vraťme  se  však  k  představám vlády  o  revizi mobilizačního  systému  s  cílem  posílit schopnost  mobilizace  a  rozvinutí  Armády České  republiky  do  podoby  válečné armády,  včetně  budování příslušných  záloh  a  zásob. 

 

Zde  se  vnucuje otázka:  „Co  chce  vláda  revidovat?“, když  v  podstatě dnes  žádná  armáda a  mobilizační  systém v  pravém  slova  smyslu  neexistuje. To  bylo  cílevědomě likvidováno  po  převratu v  průběhu  relativně krátké  doby,  pod  vedením  celé  plejády  lidoveckých ministrů  obrany,  na  základě  pokynů válečných  expertů  USA.  Cílem  bylo  zlikvidovat  velení armády,  které  se  stalo  pro  novou  popřevratovou vládní  garnituru  a  nové  zaoceánské bratry  USA  nespolehlivé. Jedním  z  prvořadých úkolů  bylo  zlikvidovat generální  štáb  ČSLA,  velení  západního vojenského  okruhu,  prvosledových svazů  a  svazků, letectva  a  protivzdušné obrany  státu.  Na  to  byla  vyčleněna  řada  amerických  válečných expertů,  kterým  Havel  vytvořil  ideální pracovní  podmínky  nejen  na  GŠ.    Na  ministerstvu obrany  jim  vyčlenil dostatek  místností  pro  jejich  práci  a  umožnil jim  přístup  do  všech  prostorů utajení  nejen  na  MO,  ale  na  všech  stupních  velení. Tak  se  mohli  naprosto  nekontrolovaně  pohybovat a  pracovat  s  tajnou  dokumentací zvláštní  důležitosti  nejen  pro  velení v  mírových  podmínkách ale  i  mobilizační pohotovosti.   

 

 

Výsledkem  těchto  vlastizrádných  opatření byla  likvidace  zkušených velitelů  a  následně zásadní  omezení  počtu  vojsk.  Důsledkem zničení  a  rozkladu ČSLA  po  roce  1989  a  po  rozpadu federace  bylo  to,  že  původní čtvrtmilionová  armáda  ve  zbrani  se  na  straně ČR  scvrkla  na  21.000  „zaměstnanců“,  z  nichž  jenom  cca.  16.000 bylo  ve  zbrani. S  takovými  počty, které  nedosahovaly  ani  populace  malého okresního  města,  nebylo možno  bránit  republiku a  její  zájmy. Důsledkem  nové  personální politiky  bylo  jmenování nových  velitelů,  kteří  neměli  prakticky žádné  zkušenosti  a  většina  z  nich  nebyla ani  schopna  velet. Pro  „zvýšení“  obrany schopnosti  vojsk  zavedli do  armády    mimo  jiné“  kazatele  a  nezbytné  vojenské historiky.  Stačí  se  podívat  na  plukovníka  Stehlíka, který    za  své  „zásluhy“ na  prsou  více  vyznamenání  než  maršál  Sovětského svazu.  Zřejmě  je  obdržel  za  každou  sprostou lež  nebo  dezinformaci, kterou  jeho  „činorodý“ mozek  (pokud  nějaký má)  vymyslel.  Jeho  lži  a  tupé  výmysly o  Ruském  a  Čínském  nebezpečí jsou  opravdu  pozoruhodné.   

 

Spolu  s  těmito opatřeními  šla  ruku  v  ruce  destrukce  vojenského školství.  Jako  náhražka pro  přípravu  „nových kádrů“  bylo  vyslání několika  studentů  vojenské akademie  k  několikaletému  studiu na  prestižní  americkou vojenskou  akademii  West  Point.  Ti  se  vrátili po  letech  tak  „dobře  připraveni“, že  mnozí  z  nich  nebyli schopni  velet  ani  rotě. 

 

Bude-li  chtít  někdo  hovořit  o  budoucím  mobilizačním systému,  musí  dokončit restrukturalizaci  systému  velení, řízení  a  struktury Generálního  štábu.  Jde  o  nezbytné opatření  pro  vytváření nových  jednotek  Armády České  republiky  i  pro  efektivní využití  rozpočtových  prostředků. I  to  je  úkol  nadmíru důležitý  i  složitý. Proto  se  domnívám, že  jeho  kvalitní a  účelné  splnění nebude  reálné  dokončit do  konce  r.  2018,  jak  si  někdo  představuje.  Myslím si,  že  si  toho  je  vědoma  i  ministryně  obrany, která  prozíravě  vyzvala velení  armády  a  generálního  štábu  k  úzké  spolupráci  s  vědeckými  pracovníky Univerzity  obrany  v  Brně,  bez  které  by  tento  úkol  nebylo  možno  kvalitně  splnit. 

Ohlédněme  se  krátce na  to,  jakou  jsme  měli  armádu  a  co  bylo  po  převratu zničeno.   

 

Po  druhé  světové válce  se  velitelský sbor  armády  rekrutoval převážně  ze  zkušených vlasteneckých  velitelů,  kteří  bojovali  na  frontách  proti  fašistickému  Německu v  různých  zemích, převážně  však  na  východní  frontě, pod  velením  armádního generála  Ludvíka  Svobody, hrdiny  Sovětského  svazu  a  Československé  republiky.   

 

Krátce  po  válce  se  v  Německé  spolkové republice,  v  rozporu s  Postupimkou  dohodou vítězných  mocností,  začal  probouzet  pod  vedením  kancléře Konráda  Adenaura  německý revanšizmus.  Ten  se  s  výsledky války  nedokázal  vyrovnat a  za  podpory Američanů  se  mnoho  válečných  zločinců ukrylo  ve  vysokých funkcí  v  samotném Německu.  Mnoho  se  jich  uchýlilo pod  záštitu  USA,  čímž  se  požadavek  denacifikace stal  pouhou  frází. Proto  se  budování naší  armády  zaměřilo na  ochranu  našich západních  hranic.  Armáda se  stala  v  tomto  smyslu natolik  silnou,  že  budila  respekt nejen  Němců  ale  i  Američanů. Narušování  našich  hranic bylo  přesto  nadále ohrožením  naší  bezpečnosti a  suverenity.  Proto  byly  vybudovány silné  svazy  a  svazky  počínaje Západním  vojenským  okruhem, který  by,  v  případě  začínajícího válečného  konfliktu,  byl  schopen  odrazit agresora,  plnil  úlohu  frontu.  U  podřízených  útvarů svazů  a  svazků byla  uplatňována  vysoká bojová  pohotovost  podmíněná 

dosažitelností  každého  vojáka řádově  v  desítkách minut  a  nástupem každého  jednotlivce  k  útvaru  v  případě  vyhlášení bojového  ale  i  cvičného  poplachu. Toto  opatření  kladlo vysoké  nároky  na  morálku  každého jednotlivce,  protože  omezovalo do  značné  míry  jeho  svobodný pohyb.  Dokonce  u  vojsk  pohraniční stráže  byla  vojenská základní  služba  dočasně prodloužena  ze  dvou  na  tři  roky.  I  proto  také  do  prvosledových jednotek  a  pohraniční stráže  byli  umisťováni nejlepší  a  nejspolehlivější  vojáci, kteří  byli  při  všech  těžkostech své  služby  hrdí  na  takovou důvěru.   

 

Při  krizových  mezinárodních situacích  naše  armáda plně  obstála.  Například v  době  maďarských událostí  přemístil  tehdejší velitel  tankových  vojsk  generál  Tesařík -  Hrdina  Sovětského svazu,  jednu  tankovou divizi  ze  západních Čech  během  24  hodin  na  Žitný  ostrov na  Slovensku.  (To  jistě  kontrastuje s  popřevratovým  stavem, kdy  z  útvaru na  Moravě  byl  přesouváno  asi  dvanáct  obrněných transportérů  do  Prahy  a  dojeli do  středních  Čech  pouhé  čtyři  a  jeden  pak  stál  u  parlamentu několik  dnů  než  byl  zpojízdněn a  odtažen.)   

 

Velmi  intenzivně  byl  narušován  americkými provokatéry  i  náš  vzdušný  prostor. Nepomáhaly  žádné  protesty a  varování  naší  vlády.  Proto  piloti  začali zaměřovat  každého  narušitele palubním  fotokulometem.  Vláda  fotografie  konkrétních vzdušných  pirátů  přiložila k  protestní  nótě  s  varováním, že  příště  budou  sestřeleni.  Od    doby  si  do  našeho  vzdušného prostoru  američtí  „hrdinové“ netroufli.  Přešli  ale  k  vypouštění vzdušných  balonů  nad  naším  územím s  podvratnými  letáky ve  výškách  větších než  byl  dostup našich  letounů.  Naši  piloti  mistrovsky využili  let  na  takzvaný  „dynamický dostup“  a  i  tyto  balóny likvidovali.  Pracoval  jsem  tehdy  na  letišti  jako  technik  letadel a  vím,  jak  jsme  byli  na  naše  piloty  hrdí. 

 

Armáda  byla  vyzbrojena kvalitní  vojenskou  technikou mimo  jiné  i  z  produkce Českého  průmyslu.  Patřila k    automobilní technika  téměř  výhradně naší  konstrukce  a  provenience.  (V  celém  světě  známé  nákladní automobily  Praga  V3S  a  Tatra). Měli  jsme  vyspělý letecký  průmysl,  který  v  licenci vyráběl  stovky  letadel Mig-15  a  Mig-21 různých  vývojových  verzí. Ve  výzbroji  letectva byly  desítky  skvělých cvičných  letadel  L-29  a  L-39  řady  vývojových generací  vyráběných  národním podnikem  Aero  Vodochody. Disponoval  jimi  letecký školní  pluk  v  Košicích,  kde  byli  školeni i  zahraniční  piloti a  pozemní  specialisté z  počátku  izraelští, později  maďarští,  kubánští, ale  také  libyjští, alžírští,  indonézští  a  další,  především z  těch  zemí,  které  se  vymanily  z  koloniálního  područí. Tato  internacionální  pomoc  přinesla  mimo  rozvoj  přátelských vztahů  také  nemalé finanční  prostředky.   

 

  Stovky  cvičných letadel  odebírala  letectva států  Varšavské  smlouvy a  nejvíce  jich  nakupoval  Sovětský svaz.  Byly  to  letouny  velmi  spolehlivé  a  vysokou  provozní efektivitou.  V  rozporu s  těmito  skutečnostmi prohlásil  někdejší  ministr obrany  TVRDÍK  (v  létech  2001    2003)  o  těchto skvělých  letadlech,  že  jsou  pro  naše  piloty nebezpečnými  létajícími  rakvemi. (Přesné  znění  tohoto výroku  si  po  tolika  létech nepamatuji,  ale  velmi  mne  pohoršilo, protože  jsem  na  těchto  letounech dlouho  pracoval.)  Tím  se  tento  „natvrdlý  znalec“ letecké  techniky,  původně „specialista“  pro  vojenská lázeňská  a  rekreační zařízení,  kterému  tato  kvalifikace  stačila pro  výkon  funkce ministra  obrany,  pasoval na  tupého  a  omezeného  mluvku, který  letectvu  vůbec  nerozumí  a  navíc  později, ve  funkci  generálního ředitele  ČS  Aerolinií, dokázal  přivést  tento  prosperující  podnik k  bankrotu.   

 

Také  našemu  letectvu a  především  výrobnímu podniku  Aero  Vodochody způsobil  velké  ekonomické škody,  protože  na  základě  jeho  žvanění  byly  zrušeny  rozpracované kontrakty  na  vývoz  cvičných  letadel do  řady  států, které  si  nehodlaly kupovat  techniku,  vyráběnou v  zemi,  kterou nechce  ani  pro  své  letectvo vlastní  ministr  obrany. Podle  mého  názoru se  Tvrdík  dopustil trestného  činu  poškozování výrobního  podniku  a  vlastního  letectva.   

 

Je  smutné,  že  proti  němu  nepodal  trestní oznámení  nikdo  z  velení  letectva ani  z  vrcholného vedení  Aero  Vodochody. Pravděpodobně  proto,  že  si  všichni vzali  poučení  z  poznatků  Jana  Wericha,  že  „…nejtěžší  na  světě  je  srážka  s  blbcem“.  Takovou srážku  pravděpodobně  nechtěl nikdo  podstupovat.    se  říci,  že  za  takových  podmínek je  služba  u  nynější  armády obtížná  a  neúčelná. 

 

Naše  poválečná  armáda disponovala  kvalitními  a  zkušenými  veliteli, kteří  dokázali  podřízené jednotky  výborně  vycvičit a  udržet  jejich zodpovědnost  za  obranu vlasti  na  vysoké úrovni.  Byla  to  práce  náročná, ale  smysluplná.  Vojska např.  v  prvním stupni  bojové  pohotovosti byla  soustředěna  ve  svých  kasárnách a  rozptylových  prostorech. Piloti,  technický  a  zabezpečovací  personál, ti  všichni  byli  na  letištích dočasně  ubytováni  a  spali  v  provizorních  ubytovacích prostorách.  Technici  byli  v  bezprostřední blízkosti  letadel,  piloti někdy  v  kabinách, aby  nejpozději  do  pěti  minut  byli  ve  vzduchu  a  svůj  úkol  beze  zbytku splnily.   

 

Přesto  jsme  dokázali pomáhat  v  zemědělství při  špičkových  pracích, ve  sběru  brambor, při  sklizni  obilí  a  přitom nacvičovat  i  na  spartakiádu.  Zato  noví  moci  páni,  jako  první  nemohli udělat  nic  lepšího, pro  „zkvalitnění“  zdraví a  tělesné  zdatnosti vojsk,  než  zrušit spartakiádu  a  rozcvičky vojáků  základní  služby. Tito  tupci  to  zdůvodňovali  tím,  že  taková činnost  omezuje  osobní svobodu  lidí. 

 

Budování  naší  poválečné armády  byl  nesmírně složitý  úkol  a  proto  její  budování  do  doby,  kdy  byla  schopná zachytit  první  agresivní úder,  vedený  proti  nám  z  předpokládaného  směru  ze  Západního Německa  trvalo  řadu  let.  Vláda  tehdy  stavěla na  velmi  zkušených důstojnících,  kteří  bojovali proti  fašistům  na  frontách  od  Buzuluku  do  Prahy.  Navíc  jsme  se  mohli  opírat o  bojové  zkušenosti Sovětské  armády  a  jejich  poradců.   

 

Protože  destrukce  popřevratové armády  ČR  byla  hluboká,  rozsáhlá a  dokonalá,  je  v  jejím  dnešním  velení pravděpodobně  málo  lidí,  kteří  jsou  pamětníky  naší  bojeschopné  armády z  doby  před  převratem  a  ti,  kteří  byli  v  tehdejších  vysokých velitelských  funkcích,  v    nejsou vůbec.  Proto  si  také  myslím, že  autoři  Vládního prohlášení  (kapitoly  Obranná politika  a  Armáda České  republiky)  nemají zřejmě  žádnou  nebo  jen  mlhavou představu  o  tom  co  pojmy  "…Mobilizace  a  rozvinutí  armády ČR  do  podoby válečné  armády“…,  znamenají, včetně  budování  příslušných záloh  a  zásob  a  všeho  co  s  tím  souvisí. Patří  sem  např.  evidence  osob,  jejich  výcvik, příprava  a  vyhlášení mobilizace,  vybudování  mobilizačních středisek,  vystrojení  a  vyzbrojení  nastoupivších záloh,  doprava,  zásobování, ubytování,  následného  zabezpečení přechodu  části  hospodářství na  válečnou  výrobu (po  převratu  rovněž zničeného,  rozkradeného  a  rozdrobeného  do  řady  soukromých i  zahraničních  firem) a  řešení  řady  dalších  úkolů  a  problémů. Je  jich  mnoho.   

 

Vím,  o  čem  píši,  protože na  Institutu  strategických studií,  jsem  vypracoval poměrně  rozsáhlý  dokument s  pracovním  názvem „Metodika  výstavby  komplexního systému  obrany  státu“, kterou  sice  tehdejší ministr  obrany  Dobrovský schválil,  ale  její  realizaci  nechal na  svém  nástupci, Baudišovi,  který  ji  snad  ani  nečetl,  protože se  zabýval  různými personálními  intrikami  a  přípravou  likvidace institutu.  (Tato  metodika byla  ještě  řadu  let  využívána na  Vojenské  univerzitě v  Brně.)   

 

  Posláním  armády je  čelit  nepříteli. Problematika  mobilizace  a  uvedení  armády do  bojové  pohotovosti k  použití  ve  válečném  konfliktu je  ze  všech  uvedených  v  tomto  smyslu ta  nejzávažnější  a  nejobtížnější.  Aby  své  poslání mohla  plnit  musí  nepřítele  znát.  Považuji  proto  za  naprosto nezbytné,  aby  vláda  odkryla  konečně karty  a  jasně  sdělila  národu koho  považuje  za  nepřítele,  definovala jej  a  uvedla jasné  důvody  proč  to  tak  vidí.“ 

 

Na  základě  definice a  znalosti  nepřítele bude  možno  budovat optimální  infrastrukturu  obranného systému,  optimální  dislokaci mírových  posádek,  záložních prostorů  pro  rozmístění vojsk  v  případě pohotovosti  a  mobilizace, způsob  zabezpečení  svozu  záloh,  stanovit úkoly  pro  průmysl, ekonomiku  a  řada  dalších    činností a  aktivit,  z  nichž  některé   byly  výše  naznačeny.    To  vše  bude  spojeno  s  nepředstavitelnými  náklady, mezi  které  nepočítám zvýšení  finančních  výdajů z  pravidelných  ročních rozpočtů    na  dvě  procenta podle  požadavků  prezidenta USA,  kterým  se  brání  usilovně i  německá  vláda. Občané  se  potom  zcela  oprávněně budou  ptát:  „Proč  to  všechno musíme  znovu  budovat, když  to  nedávno pravice  opět  podle  pokynů  válečných Amerických  zločinců  v  čele  NATO  systematicky  nechala zničit?“     

 

Myslím  si,  že  vláda  a  velení  armády netrpí  pouhou  rusofobií nebo  strachem  z  čínského  nebezpečí. Obává  se,  že  lidé  myslí  svojí  hlavou a  poznají,  že  jde  o  plnění  zadání vlády  a  představitelů vojenskoprůmyslového  komplexu  USA.  Protože  skutečný nepřítel  nám  z  východu  nehrozí a  obě  východní velmoci  mají  zájem  řešit  především ekonomické  a  hospodářské úkoly  ve  prospěch vlastního  lidu,  musí  si  Američané, i  naši  pohůnci, nepřítele  vymyslet.  Na  základě  usilovného školení  v  USA  a  pokynů, které  tam  naši  prodejní  a  zrádcovští  politici dostávají,  potom  vedou  doma  lživou propagandu  a  neštítí se  překrucovat  i  historii.  Dlouhý seznam  vrcholných  politiků byl  zveřejněn  na  internetu  a  stojí  za  to  si  jej  zapamatovat, aby  bylo  možno  analyzovat  jejich výroky  i  věrohodnost a  příště  je  do  parlamentu nevolit.   

 

Doufám,  že  se  lidé  v  příštích  čtyřech létech  konečně  probudí a  nenechají  zemi  drancovat  v  zájmu  válečných dobrodruhů.    nyní  bychom  měli  myslet  na  příští  volby  a  do  jejich  konání vést  proti  válce  podstatně  účinnější kampaň  než  dosud. Nečekejme,    bude  pět  minut  po  dvanácté. I  proto  bude  nutné,  aby  levicové  strany a  sociální  demokracie vyvodila  pro  své  představitele  důsledky za  svůj  propad ve  volbách  a  z  vedení svých  stran  je  odstranili,  pokud  neabdikují  sami.  Bude  to  obtížná  práce, protože  tito  lidé  se  v  posledních  volbách velmi  promyšleně  nechali opět  zvolit  jako  vedoucí  volební lídři  do  parlamentu. I  proto  by  měl  být  prosazen  zákon  o  odvolání poslanců  pro  neplnění svých  povinností  vůči  svým  voličům.       

           

Prof.  Ing.  Bohumil  Svoboda DrSc. 

     člen  asociace   Vojáci  proti  válce   

Založeno dne: 06/03/2018 10:33:44