Počet článků v archivu: 8
 
Náš vztah k armádě
15.3.1939/2018

Češi  se nevzdávají.  Příběh  statečného boje  v  březnu 

14 /  03  / 2018,  10:00 

Činy  hrstky  československých  vojáků, čelících  doslova   do  posledního  náboje zdrcující  německé  přesile při  statečné  obraně kasáren  ve  Frýdku Místku  večer  14. března  1939,  patří kromě  zcela  výjimečné skoro  týdenní  „Malé války“  o  Podkarpatskou Rus  proti  maďarské invazi  k  tomu nejlepšímu  v  tradicích naší  armády.  O to  více  je smutné,  že  tento boj  a  osudy jeho  hrdinů  moc lidí  v  této zemi  nezná  a ve  školách  se o  nich  neučí.

Je  14. března  1939,  18.30 hodin.  Velitel  stráže svobodník  Bohumil  Přibyla, příslušník  12.  (kulometné) roty  III.  praporu pěšího  pluku  8 „Slezského“  si  všiml, že  od  mostu přes  Ostravici  se ke  kasárnám  od Nového  Jičína  Příborskou ulicí  blíží  kolona vojenských  aut.  První zastavilo  asi  20 metrů  před  ním, vyskočil  z  něho důstojník  a  několik vojáků  v  typických německých  „kýblech“  na hlavě.  Důstojník   v  ruce  pistoli, míří  na  Přibyla a  řve:  „Hände hoch!“  Přibyla  si s  úžasem  uvědomuje, že  se  tentokrát nejedná  o  sudetoněmecké teroristy,  jejichž  přepadům pluk    v září  1938  opakovaně čelil,  ale  o normální  německou  armádu. Netuší,  že  proti nim  stojí  útvary 31.  a  84. pluku  německé  8. divize  a  jednotka SS  Leibstandarte  Adolf Hitler  (její  hrdlořezové smutně  proslují  jako váleční  zločinci  a vrahové  od  Dunkirku po  Moskvu),  doplněné průvodci  z  řad tzv.  Sudetoněmeckého  freikorpsu, ale  vedle  něj stojící  slovenský  vojín  Sagan nezaváhá  ani  vteřinu. Když  se  Němec na  jeho  výzvu nezastaví  a  chystá se  ho  zastřelit, strhne  z  ramene pušku,  krátce  zamíří a  vypálí.  Německý oficír  se  kácí jako  podťatý  a vzápětí  Sabela  dostane ještě  jednoho.  Zbytek Němců  ale  spustí zuřivou  palbu.  Sagan padá  zasažen  střelou do  přilby  (naštěstí je  jen  povrchně zraněn)  a  Přibyla vběhne  rychle  do kasáren.  Rychle  za sebou  zabarikáduje  dveře na  strážnici  a ty  jsou  vzápětí děravé  jako  řešeto. Legendární  boj  začal.

Okamžitě  po zaznění  výstřelů  vydal velitel  roty  kapitán Pavlík,  který  byl ještě  v  tuto dobu  v  kasárnách rozkaz:  „Do  zbraně! Všichni  na  můj povel!“  Sám  vypnul v  budově  světlo a  ve  tmě začal  organizovat  boj. K  dispozici  měl ale  jen  asi šedesátku  bojeschopných  mužů, protože  zbytek  roty tvořili  „bažanti“,  kteří narukovali  teprve  před dvěma  týdny  a ještě  nedrželi  v ruce  pušku.  Přesto se  část  z nich  na  Pavlíkovu výzvu:  „Kdo  se nebojí  a  umí střílet,  do  toho!“ s  nadšením  a ohromným  zápalem  vrhá také  do  boje. Spolu  s  nováčky se  Pavlíkovi  hlásí dobrovolně  i  dělníci z  nedaleké  stavby, ale  kapitán  je bohužel  musí  odmítnout: nemá  pro   zbraně.

Československé  vojáky zachvátil  pravý  bojový zápal  a  touha bojovat,  a  odplatit tak  Němcům  potupný, politiky  nadiktovaný  ústup od  hranic.  Bohužel, na  rozdíl  od Němců,  disponujících  samopaly, těžkými  kulomety  a dokonce  kanóny  a obrněnými  vozy,  měli k  dispozici  ve skladu  jen  pušky a  dva  lehké kulomety  vz.  26- s  mírovou  dotací střeliva,  která  jim umožňovala  palbu  jen na  dobu  několika desítek  minut!  Přesto je  první  německý útok  na  kasárna odražen,  a  když se  se  rojnice wehrmachtu  zvednou  k druhé  zteči,  jsou znovu  palbou  ze střechy  kasáren  a z  oken  budovy přibity  k  zemi. Ničivá  palba  Němce decimuje,  mrtvých  a raněných  přibývá.  Do třetího  útoku  jdou kryti  obrněným  transportérem,  který rozlomí  bránu  Czajánkových kasáren  a  vřítí se  na  nádvoří, ale  vzápětí  je přesnou  palbou  jednoho z  kulometů  nabitého průbojným  střelivem  a obsluhovaným  přímo  kapitánem Pavlíkem  poškozen,  takže  musí pomalu  vycouvat  zpět. Po    Němci začali  naše  vojáky vyzývat  tlampači  ke kapitulaci,  zároveň  ale přitáhli  k  parku před  kasárna  několik polních  kanónů  a minometů  a  spustili z  nich  těžkou palbu.  Přesné  zásahy jim  umožnila  spolupráce a  navádění  palby od  místních  sudeťáků.

psali  jsme:  Čechoslováci  proti Bergmannu:  první  nasazení legendárního  německého  samopalu proti  čs.  legionářům

Českoslovenští  vojáci i  přes  zničují palbu,  která  jim padala  na  hlavu, ale  stále  vzdorovali. Teprve  když  začali nabíjet  poslední  palebný průměr  a  palba kanónů  začala  budovu kasáren  měnit  v trosky,  ozval  se na  základě  rozkazu z  nadřízeného  velitelství praporu  (mezitím   obsazeného  Němci)  poprvé signál  trubky:  „Zastavte palbu“.  Přesto  ještě Pavlíkovi  vojáci  několik minut  dál  pokračovali v  palbě,  dokud jim  nedošli  všechny náboje;  pro  zmatení nepřítele  a  ze zoufalství  stříleli  po Němcích  i  cvičným, neškodným  střelivem.  Teprve pak  vyšel  Pavlíkův zástupce  poručík  Martínek před  hořící  kasárna dojednat  podmínky  příměří, s  bílou  blůzou vojenského  ordonance  nasazenou na  koštěti.

 

O  tom, co  následovalo,  se dodnes  vedou  spory. Podle  jedněch  pramenů Němci  naše  vojáky vyvlekli  před  kasárna, postavili  ke  zdi před  hlavně  kulometů a  v  rozzuření nad  utrpěnými  těžkými ztrátami  je  chtěli všechny  postřílet.  Nakonec od  nápadu  ustoupili, ale  celé  tři hodiny  museli  naši vojáci  stát  na sněhu  bez  kabátů, zasypávání  nadávkami  a plivanci  od  chumlu tzv.  sudetských  Němců. Nakonec  byli  odvedeni zpět  do  zadní části  kasáren  a zde  drženi  osm dní  ve  vězení, aby  se  české obyvatelstvo  nedozvědělo  o jejich  statečnosti  a Němci  neměli  na krku  ještě  větší ostudu.  Důstojníci  v čele  s  Pavlíkem pak  měli  ještě několik  týdnů  domácí vězení.

Podle  jiných zdrojů,  a  to dokonce  i  z německé  provenience,  ale ke  kapitulaci  československých  vojáků vůbec  nedošlo.  Kapitán Pavlík  odmítl  Němce vůbec  vpustit  do kasáren  a  řídká palba  pokračovala  po celou  noc.  První německý  parlamentář  se dostal  dovnitř  v doprovodu  československého  důstojníka z  nadřízeného  velitelství   v  sedm hodin  ráno.  To   byla  celou hodinu  na  okupačním marši  celá  německá armáda.

Podle  neúplných zpráva  zaplatili  Němci předčasný  vstup  na Ostravsko  (kterých  chtěli předejít  Poláky)  minimálně 18  padlými  a raněnými  vojáky.  Prokazatelně padl  také  jeden z  místních  tzv. sudetských  Němců.  Naši vojáci  přitom  měli jen  dva  lehce raněné.

A  jaké byly  další  osudy československých  hrdinů?  Veliteli stráže  svobodníku  Přibylovi Němci  nezapomněli,  že díky  jeho  odporu, který  umožnil  svým kamarádům  získat  čas k  obraně,  nedostali kasárna  bez  boje. Proto  ho  poslali -  ačkoliv  jen plnil  svou  vojenskou povinnost  -  do koncentračního  tábora  Oranienburg.

Pro  část vojáků  kulometné  roty II.  praporu  8. Pěšího  pluku  „Slezského“ obranou  Czajánkových  kasáren ale  boj  proti Němcům  neskončil:  např. rotný  Vilém  Tobola a  rotný  Jan Gola  přeběhli  z  řad  Vládního vojska,  nasazeného  do Itálie  k  partyzánům. Zatímco  Tobola  se po  bojích  v Alpách  dostal  přes Švýcarsko  k  Dunkirku k  naší  obrněné brigádě,  bojoval  Gola téměř  celý  rok v  německém  týlu v  Alpách  a Apeninách  a  nakonec se  zúčastnil  povstání v  Turínu.  Oba byli  po  únoru 1948  terčem  komunistické šikany.

psali  jsme:  Československá  puška, která  dobyla  Krétu

Poručík  Oldřich Bartejs,  který  během dělostřeleckého  ostřelování  ničil spolu  s  kapitánem Pavlíkem  tajné  listiny, odešel    o měsíc  později  jako jeden  z  prvních Čechů  do  zahraničního exilu.  Bojoval  proti Němcům  na  francouzské frontě  v  červnu 1940,  odplul  do Británie  a  zde prodělal  speciální  a parašutistický  výcvik.  Dne 4.  května  1944 seskočil  jako  velitel paraskupiny  Potash  do okupované  vlasti  a přestože  byla  jeho skupina  záhy  rozbita, nevzdal  se.  Znovu kolem  sebe  vytvořil nové  odbojové  sítě a  se  zbraní v  ruce  jako velitel  úspěšné  partyzánské skupiny  se  dočkal vítězství.  Po  únoru 1948  ho  komunisté poslali  na  tři roky  do  vězení, z  nichž  15 měsíců  strávil  na samotce.  Komunistický  režisér Sequens  ho  přes jeho  prokazatelné  hrdinství dokonce  ve  filmu „Neporažení“  vykreslil  jako opilce  a  zbabělce.

Poručík  Karel Martínek  se  za okupace  zapojil  i s  dalšími  vojáky 8.  pluku  do domácího  odboje.  V rámci  partyzánské  skupiny Bílá  lvice  se zúčastnil  řady  sabotážních akcí,  včetně   vůbec  první  na severní  Moravě,  když jeho  skupina  zničila 31.  srpna  1943 u  Lískovce  výbušninami nákladní  německý  vlak. V  září  1944 byl  ale  Gestapem zatčen  a  poslán do  koncentračního  tábora, Se  štěstím  přežil, ale  po  komunistickém převratu  v  únoru 1948  byl  za svou  činnost  v dalším,  tentokrát  III. nekomunistickém  odboji  znovu odsouzen  do  vězení- tentokrát  na  15 let!

Naopak  velitel statečné  obrany  kapitán Pavlík  byl  v září  1942  dopaden a  po  těžkém boji  přemožen  přesilou Gestapa,  když  dělal osobního  ochránce  šéfovi sokolské  odbojové  organizace Jindra  profesora  Vaňka. Srdce  tohoto  ryzího muže  dotlouklo  26. ledna  1943  v německém  koncentračním  táboře v  rakouském  Mauthausenu.

Nepřehlédněte  na Security  magazínu:  Defence    - tanky,  lodě,    letadla, obrněné  vozy.  Jaké jsou  nejnovější  trendy ve  zbrojním  a obranném  průmyslu?  S námi  víte  více

 

Zdroje:  John, Kliment,  Nakládal-  Březen 1939

 

Založeno dne: 15/03/2018 09:12:51