Počet článků v archivu: 4
 
Náš vztah k bezpečnosti
Zajistí START – 2 Globální bezpečnost??
Zamyšlení k tématu bývalého diplomata – Velvyslance ČSSR v USA u OBS, OSN komise pro odzbrojení, vedoucího čs. Expertní skupiny pro odzbrojení ve Vídni a další. Co je možno očekávat od smlouvy RF a USA o snížení jejich strategických arzenálů. Zejména od podpisu smlouvy dne 8. dubna 2010 v Praze, bylo ve světě i v ČR publikováno mnoho úvah, hodnotících její význam. Odráží se v nich široké spektrum názorů. Od nekriticky optimistických až oslavných, jako by už byl učiněn reálný významný krok k naplnění vidiny světa bez jaderných zbraní, kterou vyslovil B. Obama v projevu při návštěvě ČR v r. 2009. Přes víceméně objektivní věcné analýzy, které střízlivě oceňují možný pozitivní přínos smlouvy. Především pro posílení důvěry a předvídatelnosti alespoň v této - nepochybně důležité, ale současně jenom dílčí a značně izolované – oblasti vzájemných vztahů obou signatářů. Případně pro možné budoucí uvolnění a zlepšení atmosféry ve dvoustranných americko-ruských vztazích i v celkové mezinárodní situaci. Současně však otevřeně poukazují na četné skutečnosti, které pozitivní přínos smlouvy zásadním způsobem podmiňují nebo limitují. Až po názory zcela negativní, které smlouvu z různých důvodů a z různých hledisek kritizují, poukazují na její nedostatky, případně ji zcela odmítají. Jaké závěry lze z této změti nejednou zcela protichůdných názorů vyvodit? Smlouva je nesporně dílčím krokem správným směrem. Její skutečný význam však bude záviset nejen na její brzké ratifikaci. Ta zejména pokud jde o USA zdaleka není jistá. V mnohem větší míře však bude záviset především na dalším vývoji vzájemných vztahů USA a Ruské federace. I na vývoji dalších neuralgických bodů a problémů současných mezinárodních vztahů, kterých existuje dlouhý seznam. Z nich jenom některé mají bližší nebo vzdálenější spojitost s problematikou jaderných zbraní a jejich nosičů. (Vztahy RF s NATO a EU; vývoj v otázce PRO; zákaz militarizace kosmického prostoru (zejména umísťování strategických systémů v kosmu); budoucnost smlouvy o nešíření jaderných zbraní; iniciativy k novému přístupu k zajištění bezpečnosti v Evropě/v euroatlantickém prostoru; možná úloha NATO v evropském/globálním kontextu; situace na Blízkém východě a především izraelsko-palestinský/arabský konflikt; vývoj kolem Iránu, Afghánistánu a Pákistánu; iniciativy k vytvoření systému, který by na spravedlivém základě zajišťoval uspokojení budoucích energetické potřeb a zájmů spotřebitelských i dodavatelských států; vymýcení terorismu a četné další.) Jenom ojediněle se v poslední době při jednání o některých z nich objevují náznaky jistého sbližování názorů a možného pozitivního vývoje.Ve velké většině však přetrvávají hluboké rozpory, odrážející dlouhodobý střet zájmů, zdaleka ne jenom USA a RF. Možný pozitivní přínos smlouvy je již od počátku zeslabován nebo zpochybňován řadou závažných skutečností. Je nezbytné především poukázat na to, že při snížení strategických útočných arzenálů RF a USA jež je zakotveno ve smlouvě se jedná o prostředky, které obě strany – vzhledem ke svým politicko-bezpečnostním a geostrategickým zájmům a cílům, ale i k ekonomickým hlediskům – považují za nadbytečné. Úvahy o jejich případném použití pro zajištění vlastní bezpečnosti, nemluvě o prosazování zahraničně politických cílů a zájmů, jsou stále problematičtější ba přímo kontraproduktivní. Navíc udržování dosavadních obrovských arzenálů v použitelném stavu včetně jejich obnovy a pokračující modernizace a zdokonalování odčerpává značné finanční prostředky. Vzhledem k postoji USA není ve smlouvě ani zmínka o jakýchkoli omezeních nebo redukci v další neméně důležité kategorii strategických arzenálů. Jedná se o prostředky protiraketové obrany, jmenovitě o projekt USA na vybudování spolehlivého systému PRO. Odborníci na záležitosti strategické rovnováhy a stability se shodují v závěru, že existuje přímý vzájemný vztah mezi útočnými a obrannými prostředky. O tom se ostatně zmiňuje i jedno z ustanovení preambule smlouvy. Vybudování účinné PRO jednou ze smluvních stran smlouvy by zásadním způsobem narušilo exitující strategickou stabilitu a prolomilo ve smlouvě zmiňovaný princip nedělitelnosti bezpečnosti. Podle něj jsou nepřípustná taková opatření k posílení bezpečnosti jedné ze stran, jež by současně snižovala bezpečnost strany druhé. Vybudování účinné PRO, navíc v kontextu se snížením strategických útočných prostředků, které v této souvislosti představují účinný prostředek odstrašení případného útočníka, by vytvářelo právě takovou situaci. Zachování ve smlouvě vymezených strategických arzenálů může sotva přispět k upevnění nebo dokonce posílení účinnosti smlouvy zakazující další šíření jaderných zbraní, uzavřené 1. července 1968. Jejími signatáři je 189 států, (včetně Iránu). Je mezi nimi i pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN disponujících jadernými arzenály. Ke smlouvě se však nepřipojily Izrael, Indie a Pákistán, které rovněž vlastní jaderné zbraně. V r. 2003 oznámila zahájení procesu odstoupení od smlouvy KLDR, která v mnohaletém mezinárodním jednání dosud marně usiluje o garantování své bezpečnosti a odstranění překážek v oblasti obchodu. Nedávno uskutečnila dvě jaderné zkoušky a různé zdroje nevylučují, že již může disponovat několika málo jadernými náložemi. Navíc smlouva neobsahuje žádné konkrétní závazky pokud jde o tzv. nestrategické jaderné zbraně a jejich nosiče. Především v žádném případě nebrání jejich dalšímu hromadění a zdokonalování. Nezmiňuje se ani o případném závazku smluvních stran neumísťovat tyto prostředky na území jiných států a stáhnout je z území států, v nichž byly umístěny v minulosti. To vše skýtá těžko oddiskutovatelné argumenty státům které mají výhrady k existujícímu režimu nešíření jaderných zbraní, cítí se ohrožené možným ozbrojeným útokem a mohou považovat jaderné zbraně za důležitý odstrašující prostředek. Zachované arzenály obou smluvních stran, navíc s možností jejich dalšího zdokonalování a nahrazování, neodstraňují hrozbu vzniku jaderné války. Nemluvě o válkách bez nasazení strategických jaderných zbraní, ale s použitím prostředků, které se svou účinností a zejména schopností s vysokou přesností ničit strategické cíle, jaderným zbraním velmi přibližují. V textu preambule smlouvy se sice hovoří o tom, že mezikontinentální a z ponorek odpalované rakety vybavené konvenční náloží ovlivňují strategickou stabilitu. Nikde však není ani zmínka, že v budoucnosti by tyto prostředky měly být jakkoli omezeny. O oprávněnosti uvedených a případně i dalších výhrad ke smlouvě svědčí m.j. skutečnost, že zejména USA nadále vynakládají obrovské a stále se zvyšující prostředky na další posilování svého vojenského potenciálu, zvyšování jeho účinnosti včetně rychlosti jeho nasazení v různých částech světa. Nic nenasvědčuje tomu, že tento přístup USA, jehož základem je spoléhání na jejich vojenskou převahu a snaha o její trvalé zachování, by se měl v dohledné budoucnosti podstatnějším způsobem změnit. Až dosud se mění pouze důraz na jednotlivé složky ozbrojených sil a výzbroje, na nichž má tato převaha spočívat. Zejména od přelomu století se stále častěji ozývají slova poukazující na to, že nebývale rychlým tempem se měnící situace ve světě vyžaduje nové myšlení a změnu přístupu především politicky, vojensky i ekonomicky nejsilnějších států. Nejen k řešení z minulosti přetrvávajích otevřených problémů, ale i k odpovídající reakci mezinárodního společenství na nové výzvy, kterým lidstvo už dnes a zejména v blízké budoucnosti musí čelit. Realita však ukazuje, že cesta k prosazení tohoto nového myšlení, i pokud všechny zainteresované subjekty projeví ochotu k jejímu hledání a nastoupení, bude velmi dlouhá a složitá. 25.6.2010 JUDr. Vratislav Vajnar

Založeno dne: 26.06.2010