Počet článků v archivu: 7
 
Náš vztah k bezpečnosti
Sametové

Osm  „sametových“  mýtů  a  omylů  viděných  s  odstupem  času

Ivo  Šebestík píše  o  celkem osmi  „sametových“  mýtech a  omylech,  které  je  možné  vidět  a  chápat  s  odstupem  času.  Od  listopadového dění  roku  1989  uplynulo  28  let.

 

O  československém,  respektive českém  vývoji  od  listopadu  1989  by  bylo  možno  napsat   stovky  ne-li  tisíce  stran  vážně  míněných analýz  nebo  stejné množství  stran  hořce  satirického  románu.

Je  ale  také možné zachytit  v  maximální zkratce,  a  jistě  i  s  lehkou  ironií, alespoň  jednu  stránku tohoto  vývoje,  jíž jsou  zjevné  omyly, nepřesnosti  či  přímo  mýty  spojené s  přechodem  státu  a  národa  (národů) z  jednoho  společenského,  politického a  hospodářského  systému do  jiného,  z  jednoho  „válečného“ tábora  do  druhého.

 

Mýtus  či  omyl  první: O  dobru  a  zlu  v  politice

Tento  mýtus  praví,  že  velmoci  a  velké  státy  obecně  se  na  planetě Zemi  dělí  na  „dobré“  a  „zlé“.  A pokud  se  malá  země  nachází v  moci  Zla,  měla  by  se  z    vymanit přestupem  k  moci  Dobra.  Tento  mýtus  je  svou  povahou starobylý  a  odkazuje k  věčné  dualitě světla  a  tmy.  Moderní  a  vzdělaný  člověk by  si  ale  mohl  všimnout toho,  že  ve vztazích  mezi  mocnými státy  (či  silami, které  rozhodují  a  jednají  jejich jménem)  platí  odjakživa především  fyzikální  zákony SÍLY.  Větší,  silnější a  rychlejší  těleso vnutí  svoji  „vůli  tělesu  menšímu, slabšímu  a  pomalejšímu. Známe  to  z  pohybu  těles  ve  Vesmíru i  z  principu živé  hmoty,  která  vzniká  a  udržuje  se  naživu  díky  tomu,  že  jedna  živá  hmota  požírá jinou,  přičemž  i  ona  je  požírána.  I  zde  platí, že  takřka  vždy silnější  pozře  slabšího. Proč  by  lidský svět,  rovněž  svět  živé  hmoty, měl  být  výjimkou?!

Kdyby  si  byli  Čechoslováci  vědomi platnosti  fyzikálního  zákona síly  v  geopolitickém prostoru,  věděli  by,  že  konverzí  své  politické  víry  a  přestupem do  opačného  silového tábora  se  nijak  neřeší  otázka pravdy,  práva  a  spravedlnosti,  ale  řeší  se  takto  pouze  otázka,  kde,  v  jakém  konkrétním bodě  geopolitického  konfliktu se  bude  nový  konvertita  pohybovat a  jakou  spolu  s  tímto  políčkem  na  šachovnici  přijme  víru  včetně  jejích dogmat,  omylů  a  klamů.  Včetně  i  případných  trestů za  fatální  chyby  celku,  jehož  se  stal  součástí.

Mýtus  či  omyl  druhý: „Sametová  revoluce“  byla  výsledkem  především domácího  odboje  proti  totalitě.

Nikoliv.  České  dějiny jsou  v  posledních nejméně  stu  letech velmi  závislé  na  vůli  jiných států,  respektive  sil,  které  tyto  státy  ovládají. Peroutkovo  Budování  státu  (díl  I.    IV.)  ukazuje  velkou opatrnost  a  snad  i  bezradnost domácí  česko-slovenské  protihabsburské  opozice, která  s  otevřeným vyhlášením  neposlušnosti  vůči  vojensky  již  poraženému  Rakousku-Uhersku  váhala do  poslední  chvíle. Ono  slavné  pálení „orlíčků“  začalo    ve  chvíli, kdy  rakouský  císař  Karel  I.  stoprocentně  rezignoval na  jakýkoliv  pokus  udržet  monarchii.  Vznik  Československa  byl  především  výsledkem vůle  světových  velmocí rozložit  Habsburskou  monarchii.  Kdyby  první  světová válka  neskončila  způsobem, jakým  skončila,  Československo  by  na  svůj  vznik  muselo čekat  další  léta  i  desetiletí.  Samotná izolovaná  vůle  českého a  slovenského  národa po  svobodě  a  soustavná  a  nepochybně  vynikající diplomatická  činnost  Masaryka, Beneše,  Štefánika  a  dalších  osobností Října  1918  by  nestačily  k  osvobození  se  ze  „žaláře národů“.

V  Mnichově 1938  rozhodly  evropské mocnosti  o  osudu  Československa  ve  20.  století již  podruhé.  Tentokrát dokonce  i  za pomoci  „kapitalistické  optiky“, kdy  velcí  čeští  bankéři,  finančníci a  průmyslníci  dali  Benešovi  najevo, že  mu  na  válku  s  Hitlerem  nedají peníze,  neboť  byli  toho  názoru, že  s  nacisty  se  oni  dohodnou, zatímco  Stalin  by  jim  jejich finance  „znárodnil“.  Nadvláda  kapitálu nad  demokracií  není  vskutku  záležitostí pouze  naší  přítomnosti.

Rozhodnutím  velmocí se  i  poválečné Československo  ocitlo  v  zóně  sovětského vlivu.  Západní  mocnosti,  navzdory četným  protestům  mnohých západních  intelektuálů,  ponechaly Československo  v  sovětské zóně  i  v  roce  1968.  I  „Pražské jaro“  se  svým  vyústěním  bylo  především  procesem ve  svém  kontextu geopolitickým.  Oba  znepřátelené tábory,  na  straně jedné  nadnárodní  korporace zastoupené  USA  a  západoevropskými  státy, na  straně  druhé  sovětské  impérium, zastoupené  sebou  samým, si  dělaly  „pořádek“ v  oblastech  svého  vlivu.  Spojené státy  v  Indočíně, Indonésii  a  Latinské Americe  hemžící  se  krvavými  puči  a  převraty. Rusové  ve  „východní“ Evropě.  Odporné?  Jistě, ale  odpovídající  “mravní“ podstatě  velmocenských  soubojů na  planetě.

Úplně  stejně je  evidentní,  že  prostor k  „osvobození“  států  a  národů takzvané  východní  Evropy byl  připraven  odstoupením Sovětského  svazu  z  pozice  druhého planetárního  hegemona,  což  znamenalo,  že  Moskva  ponechala komunistická  vedení  svých  satelitů  „sobě  samým“,  což  znamenalo,  že  je  přenechala vítězi  této  etapy  souboje.

Již  si  nevzpomínám,  zda to  bylo  rok,  dva  či  více  let  od  „sametové revoluce“,  ale  tehdejší prezident  Václav  Havel  pozval  do  Prahy  nejvyšší představitele  USA,  Velké  Británie,  Německa a  Francie  k  diskusnímu  fóru,  které  v  přímém  přenosu přenášela  veřejnoprávní  televize. Tam,  na  tom  fóru,  seděli  skuteční tvůrci  „sametové  revoluce“ (prototyp  pozdějších  revolucí oranžových).  Jistě  zdaleka ne  všichni.  Ti  nejdůležitější,  zástupci nadnárodních  korporací,  zůstali ve  stínu.  Kdyby  na  mapě  světa  nedošlo k  zásadnímu  pohybu, vnitřní  nespokojenost  Východoevropanů  s  nedostatečně  zásobenými obchody,  jež  byla  považována  za  touhu  po  svobodě  a  demokracii,  by  sama  o  sobě  k  revoluci  nestačila.  Studentská  demonstrace 17.  listopadu,  o  jejímž  původu a  organizaci  dodnes panují  velké  nejasnosti, by  byla  potlačena stejně  nelítostně,  jako  španělská  královská federální  policie  potlačila katalánské  hnutí  za  samostatnost.  Husákovský  normalizační režim  byl  sice  dlouhodobě  vytrvale nahlodáván  zevnitř  i  zvenčí,  ale  bez  Gorbačovova ústupu  ze  scény  by  lidové protesty  nezískaly  prostor ani  dost  síly  k  tomu,  aby  totalitní režim  svrhly.

Výklad  o  zásadním  cizím  vlivu  na  vývoj  ve  střední  a  východní  Evropě koncem  80.  let  minulého  století byl  a  zůstává ještě  stále  těžkou herezí.  Takzvaná  sametová revoluce  měla  být  prohlášena  za  výsledek  domácího protikomunistického  odboje  vedeného „hrdiny“  typu  bratří Mašínů,  na  které  navázali,  tentokrát sametově,  disidenti,  herci, studenti  a  posléze většina  národa  těšícího se  na  demokracii a  na  svobodu (samozřejmě  nikoliv  na  podnikání,  zbohatnutí a  na  plné  obchody!).

Měl  se  zrodit mýtus  o  nových osvoboditelích  včele  s  Václavem  Havlem, jejž  Západ  použil  jako  maskota  spontánního hnutí  porobeného  lidu  kráčejícího  za  ním  ke  svobodě  a  demokracii.  Havel  příběhu o  sobě  sám  uvěřil  a  dokonale  se  se  svou  rolí  sžil.  Tak,  jak  se  děje  některým  hercům, kteří  nedokážou  svou  postavu  opustit ani  v  šatně.  Tento  mýtus  se  ale  nakonec  vytvořit nepodařilo.  Byl  totiž  ještě  více  neuvěřitelný,  než  bývaly  jiné  mýty  včetně těch,  s  nimiž  pracovala  ideologie právě  opuštěná.  Proto  mýtus  dlouhodobě nezapustil  kořeny  a zůstal  izolován  jen  na  své  tvůrce  a  kruhy  kolem  nich,  případně na  lidi,  kteří  rádi  věří  neskutečným  příběhům.  Časem  vyblednul  a  dnes  je  již  téměř  neznatelný.  Pozdější  historiografie  pracující s  odstupem  od  událostí  a  jejich  důsledků jej  odmítne  zcela.

 

Mýtus  či  omyl  třetí: Spojené  státy  a  země  západní Evropy  vítají  „osvobozené národy“  z  Východu jako  své  rovnocenné partnery  či  dokonce bratry.

Není  to  pravda.  Za  vážnou  úvahu  stojí  následující dilema.  Byly  ony  národy  a  státy  osvobozeny z  moci  ruského „bolševického  imperialismu“  proto, aby  jim  byly  poskytnuty  všechny výsady  moderních  svobodných demokracií  západního  střihu, nebo  představují  zaslouženou válečnou  kořist  vítězů studené  války,  kteří  západní  síly  po  celou  dobu  intenzívně financovali?

Kdybychom  připustili, že  nadnárodní  korporace přiměly  vlády  a  parlamenty  ve  Spojených  státech, Velké  Británii,  v  Německu,  ve  Francii  a  v  dalších členských  státech  NATO,  aby  z  jednotlivých  národních rozpočtů  každým  rokem  investovaly  miliardy dolarů  na  odstranění překážejícího  sovětského  veleještěra,  jenž  se  jim  položil  do  cesty  v  jejich  snaze  o  hospodářské ovládnutí  planety,  jen  proto,  aby  obyvatelé  východní Evropy  byli  šťastní, svobodní  a  bohatí, pak  bychom  měli  co  do  činění  s  největším  altruismem od  potopy  světa. Teorie  o  tom,  že  v  geopolitice  neplatí pravda,  spravedlnost  a    vůbec  ne  rozlišování dobra  a  zla,  by  zcela  padla.  Ale  to  je  nesmysl.  Železný zákon  bezohlednosti,  kterým se  řídí  SÍLA  v  přírodě i  v  lidské společnosti,  je  zcela  neprůstřelný.  Bohužel!

Tezi  o  tom,  že  „osvobozené“  státy  Východu  se staly  spíše  kořistí nadnárodních  korporací  než  rovnocenným  bratrem západních  demokracii,  lze  snadno  doložit  nejenom historickou  zkušeností  (například  Mnichovskou dohodou),  ale  vůbec  analýzou  jejich rychlé  ekonomické  kolonizace.  K  doložení  by  ostatně  postačil samotný  český  příklad.

 

Mýtus  čtvrtý: Občanům  Československa  na  husákovské  totalitě překážela  ze  všeho  nejvíce  nesvoboda.

Jak  komu.  Jistěže  část  společnosti  se  dokázala  smířit s  nedostatkem  ovoce  na  předvánočních trzích  či  s  nutností  obstarat si  známosti  v  řeznictví,  aby  člověk  ochutnal za  život  aspoň  jednou  pravou svíčkovou.  Zato  se  nedokázala  smířit s  tím,  že  nemůže  svobodně vyjádřit  svůj  názor  a  na  cestu  do  kapitalistické  ciziny potřebuje  devizový  příslib, ke  kterému  se  běžný  smrtelník dostal  také  jen  jednou  za  život.

Je  nezpochybnitelné,  že  normalizační  režim  v  Československu  v  mnoha  ohledech omezoval  svobodu  a  společnost  vedli  lidé,  kterým chyběla  kvalifikace  a  kompetence  k  takové  činnosti  (v  tom  ohledu se  toho  později ale  mnoho  nezměnilo).  Nadnárodní korporace,  které  vedly  za  peníze západních  daňových  poplatníků (pochopitelně  ne  za  svoje  vlastní, nezdaněné)  boj  se  Sovětským  svazem o  nové  trhy,  levné  pronájmy a  stovky  miliónů levných  pracovních  sil, ale  věděly  velmi  dobře,  že  skutečnou  hybnou silou  odporu  obyvatel Východu  vůči  bolševickým systémům  je  touha  po  vydělávání  peněz  a  po  dosažení životní  úrovně  západoevropských  zemí.  Touha  podnikat, spekulovat,  vydělávat,  bohatnout, mít  se  dobře, která    příliš často  zatlačovala  do  pozadí  onu  proklamovanou  touhu  po  svobodném hlásání  vlastních  názorů, po  svobodě  vystupování a  po  nahrazení komunistické  tragikomické  stranické gerontokracie  novou  krví  schopných,  čilých, kompetentních  a  vzdělaných reprezentantů  národa.

 

Mýtus  či  omyl  pátý:  Vystoupením  ze  sovětského  socialistického  tábora se  Československo,  respektive Česká  republika,  stávají automaticky  a  konečně od  roku  1948  opět  suverénním a  zcela  nezávislým státem,  který  si  může,  a  tedy  i  bude  hledět především  svých  národních zájmů  a  bude  se  snažit o  mírovou  spolupráci s  co  největším počtem  zemí  planety.

Omyl, a  to  velmi  zásadní.  V  globálním světě  jsou  početně  malé  národy  a  malé  státy  nezávislé  alespoň částečně  jen  za  předpokladu,  že  mají  silný  kapitál  a  své  nejschopnější lidi  v  nejdůležitějších  a  nejvlivnějších  mezinárodních organizacích.  Tedy  pochopitelně nikoliv  lidi  jen  do  počtu, ale  takové,  kteří  například  sami  paří  ke  světové  „supertřídě  (viz David  Rothkopf  a  jeho  kniha  na  toto  téma)  nebo  k    mají  velmi  blízko.  Takovéto „malé“  ale  vcelku vlivné  země  jsou  v  Evropě Nizozemsko,  Belgie,  Švédsko (rozlohou  velké),  Švýcarsko, Norsko  a  možná  ještě  některé další.  Státy  takzvané východní  Evropy  k  nim  nepatří ani  v  jediném případě.  (Polsko  je  případ  zcela  zvláštní.)  Jejich  naděje na  úplnou  nebo  alespoň  významnou nezávislost  a  suverenitu byly  tedy  od  počátku  mizivé.

 

Mýtus  či  omyl  šestý: Přijetím  do  západního demokratického  společenství  se  Česká  republika podílí  na  budování lepšího,  bohatšího  a  spravedlivějšího  světa.

Omyl patrně  ze  všech  nejzávažnější.  Česká  republika se  svým    jistě  jen  malým  dílem    podílí  na  americké  zahraniční politice,  která  není  diktována  zájmem o  lepší  svět,  ale  snaží  se  vycházet vstříc  nejvlivnějším  kruhům v  USA  (korporacím   ropa,  zbraně, finance),  případně  v  některých  jiných zemích.  Proto  Česká  republika  neprotestovala  proti  bombardování  Jugoslávie, a  dokonce  připojila svůj  podpis  pod  krádež  Kosova, což  je  vzhledem k  mezinárodnímu  právu, ale  také  ve  vztahu  k  vlastní  československé  historické zkušenosti  se  sudetskými Němci  a  Hitlerem neobhajitelné.

Česká  republika  rovněž participovala    byť  opět  jen  malým  dílem    také  na  britsko-americké  válce  v  Iráku, neprotestovala  proti  zničení Libye  a  nijak nekritizuje  absurdní  hospodářské sankce  uvalené  západním společenstvím  na  Rusko  kvůli  tomu,  že  v  nezbytné  sebeobraně proti  americkému  pokusu využít  Krym  pro  svoji  vojenskou základnu,  tuto  svou  bývalou  oblast obsadilo.  Mnozí  zástupci ČR  vítali  „arabské jaro“,  aniž  by  se,  jakkoliv zamysleli  nad  jeho  účelem  a  katastrofálními  výsledky. A  stejně  tak  bezhlavě  a  slepě  podporovali „oranžové  revoluce“  a  uměle  vyrobené Majdany  na  Ukrajině  a  následnou  eskalaci konfliktu  s  protiruským znaménkem,  aniž  by  opět  analyzovali všechny  okolnosti  a  dopady  těchto procesů.

Prostým vazalstvím  se  úplně  vytratil  morální rozměr  zahraniční  politiky  a  s  ním  zmizel i  pojem  českých národních  zájmů.  Jaký by  asi  mohl  mít  český  národ  zájem  na  destabilizaci světa,  na  zbytečně podnícené  nepřátelství  Ruska  a  Číny,  na  eskalacích konfliktů,  na  válkách, na  masových  migracích, na  rozpoutání  islámského teroru  a  jeho  transferu  na  evropskou  půdu? Jaký  zájem  by  měli  Češi  jako  národ  na  tom,  že  se  v  současné době  všechna  pokrytectví, lži  a  nepravdy za  28  let  ocitají  již  zcela  na  povrchu  a  vedou  tudíž  logicky  a  nešťastně  ke  ztrátě  důvěry v  politické  strany i  v  zastupitelskou  demokracii jako  takovou.  Vlastně  takto zpochybňují  úplně  vše  a  činí  existenci  vratkou, rozkolísanou  a  co  se  budoucnosti týče  nevyzpytatelnou.

Nesnášenlivost,  rozhádanost a  agresívní  útoky  vedené  proti  lidem,  kteří  se  snaží  negativní  dopady slepého  a  hloupého vazalství  alespoň  trochu korigovat  na  mezinárodní scéně,  celou  scenérii   jenom  dokreslují. Vznik  obskurních  politických stran,  které  zatlačily strany  tradičního  politického spektra,  je    jen  neblahým bonusem  celého  procesu.

 

Mýtus  či  omyl  sedmý: Česká  republika  po  „sametové  revoluci“ vstoupila  do  stabilního prostředí  západních  demokracií. 

Nikoliv, nevstoupila  do  poklidného rybníka,  ale  byla  vhozena  do  dravé  bystřiny ženoucí  své  vody  kamsi  do  neznáma.  Západní nadnárodní  korporace  mohly  sice  slavit  zisk  nových  obrovských trhů,  levných  pronájmů, a  ještě  levnějších kvalifikovaných  pracovních  sil,  nicméně  tento  jednorázový  veliký profit  nemohl  na  dlouhou  dobu  oddálit  některou z  předpověditelných  cyklických krizí  kapitalistického  systému. Na  nějaký  čas  ano,  ale  ne  na  celá  desetiletí. I  krize  vskutku vypukly.

Korporace  hleděly na  přerod  bolševického Ruska  v  kapitalismus toho  nejhrubšího  zrna.  Hlavní hrozba  šíření  „socialistických“  myšlenek tedy  zanikla  definitivně. Úleva?  Jistě.  Slastný pocit  bezpečí  měl  korporacím  postupně umožnit,  aby  také  ve  svých  domovských  zemích Západu  začaly  postupně demontovat  sociální  stát  a  naučily obyvatelstvo  zvykat  si  na  vyšší  míru  nejistoty.  Strach  později vyvolaný  islámským  terorismem a  velikými  vlnami migrantů  je  novodobým fenoménem,  jaký  prožívala Evropa  v  15.,  16.  a  17.  století, kdy  ji  zachvátila a  držela  hrůza  z  Turků, islámu,  náboženské  nesnášenlivosti,  hugenotů,  Švédů  a  Sasů,  moru,  a  nakonec  i  z  čarodějnic a  hrozícího  panování Satanova.  Tehdy  se  rozhořely  hranice a  Augšpurk  zamkl  neprodyšně  všechny svoje  brány.  Současná Evropa  je  naopak otevřela  dokořán.  Zajímavá změna  postoje  vstříc strachu  z  terorismu…

Dalším krokem  vzhledem  k  Rusku  mělo  být  převedení ruského  nerostného  bohatství a  úrodné  půdy  do  vlastnictví nadnárodních  korporací  (prostřednictvím  ziskuchtivých bojarů),  tedy  v podstatě  západní  kolonizace zaostalého  národa  mužiků.

Dualismus:  kulturní  Západ  jako  vývozce hodnot  a  zaostalý Východ  jako  jejich ponížený  příjemce  zůstává stále  v  platnosti a  beze  změn.  Tedy  alespoň  v  očích  Západu a  některých  kruhů  v  ČR.  Za  Jelcina se  zdálo,  že  Rusko  skutečně nezadržitelně  a  po  právu  spěje  do  propasti. Putin  ten  na  Západě  toužebně očekávaný  pád  zastavil a  zrádné  bojary krutě  ztrestal.  Některé patrně  i  na  dálku.  Není  v  této  chvíli  podstatné, jakých  ke  všemu  užil  prostředků. Patrně  takových,  jaké  vyžadovala  kritická situace.  Nikoliv  omluva, ale  prostý  fakt. Žijeme  ostatně  ve  světě,  jaký  trpíme  ne  majíce  chuti  (nebo  skutečné možnosti?)  se  v  něm  příliš politicky  angažovat.  Ostatně, akce  vyvolává  reakci. Západ  chtěl  využít bojarů-oligarchů  k  uloupení ruského  nerostného  bohatství, někteří  bojaři-oligarchové  to  riskli,  po  léta  s  tichým  souhlasem Jelcinovým  (ruský  prezident voděný  na  drátkách Clintonem)  vyváželi  z  Ruska  peníze jako  o  život, a  nakonec  prohráli i  hlavu.

Na  povel  z  Washingtonu, ale  též  i  z  vlastní neinformované  iniciativy  jsme  tedy  všichni začali  Putina  nenávidět. Trvalo  to  docela dlouho  a  šlo  nám  to  některým  dobře.  Ovšem v  poslední  době  jakýmsi  zvláštním způsobem  začíná  Rusko  ve  světě  spíše  získávat sympatie,  zatímco  USA  je  ztrácí po  tunách.  Takto  mnozí  čeští  mainstreamoví  komentátoři, dokonce  nositelé  novinářských ocenění,  zůstávají  na  svém  dobrovolném bitevním  poli  (ruské frontě)  osamoceni  jako  onen  Japonec, kterému  teprve  po  třiceti  letech oznámili,  že  druhá  světová  válka    skončila, Japonsko  ji  prohrálo a  on  může  tudíž  opustit svoji  linii,  obléknout si  civil  a  pochodovat  domů.

Svět Západu,  který  vstřebal státy  bývalého  sovětského impéria,  se  velmi  rychle  posouval ke  světu,  o  jakém  neměli Češi,  Slováci,  Poláci, Maďaři  a  další  „Východoevropané“  tušení. Do  konce  let  osmdesátých  minulého století  většina  obyvatel sovětského  bloku  znala  Západ  jen  z  „báječného“ vyprávění  několika  šťastných jednotlivců,  kterým  se  podařilo  tam  vycestovat  na  čtrnáctidenní  dovolenou.  Zbytek „povědomí“  o  této  věci  obstaraly legendy,  jimž  vydatně pomáhala  protizápadní  propaganda.  Propaganda, je-li  přehnaná  a  nadto  hloupá (jako  je  tomu  i  dnes), tak  dosahuje  přesně opačného  výsledku,  než  o  jaký  usiluje.  Lidé  začnou  propagandou zneuctěný  objekt  spíše  obdivovat,  než  aby  jej  zatratili.  Proto je  propaganda  dvousečná zbraň,  nebo  ještě  spíše  bumerang,  který  nakonec  zasáhne  do  hlavy  toho,  kdo  jej  uvedl  do  pohybu.

Celý  proces posunu  ještě  urychluje extrémní  šíření  „nových technologií“,  zejména  v  oblasti  komunikační a  zábavní.  Místo  věcné  diskuse  tak  vzniká  neidentifikovatelný  šum,  včelí  a  čmeláčí  bzučení bez  obsahu.  Hodnoty,  které  Západ  tak  vehementně  podporuje, sám  opouští.  Před  již  doslova patologickou  snahou  o  zisk  vyklízí téměř  všechno  ostatní. Pravda,  spravedlnost,  mír  ubývají  rapidně na  váze.  Vstříc zisku  jejich  hmotnost klesá  k  nule.

Aby  se  ale  ve  společnosti  udržovalo zdání,  že  západní civilizace  stále  usiluje o  „hodnoty“,  vyváří pseudoproblémy,  jako  například v  současné  době  tak  rozšířený  boj  s  údajným sexuálním  obtěžováním  na  pracovištích.  Kéž  by  bylo  jednoho  dne  dosaženo  toho,  že  muž,  jenž  potká  ženu,  v    ženu  nepozná!

Urputně se  Západ  drží  evergreenů,  jimiž  jsou  rovné  příležitosti,  práva gayů  a  lesbiček, podpora  mladých  lidí  na  trhu  práce,  ochrana seniorů,  práva  národnostních menšin.  Reálně  se  v  těchto „oborech  neutuchajícího  společenského a  politického  zájmu“ sice  nic  moc  nevykoná,  ale  o  to  více  je  třeba  tyto  problémy  diskutovat.  Také  je  třeba  si  je  šetřit,  neboť  na  jejich téma  mohou  nepřetržitě vznikat  stále  nové  summity,  konference a  diskusní  fóra.  Též  brožury se  mohou  psát  a  tisknout. Brožur  není  nikdy  dost!

Diskusní  fóra,  konference,  schůze, summity,  jednání!  Pořád je  třeba  diskutovat, otvírat  problémy  a  zase  je  nevyřešené  zavírat.  Dosahovat výsledků,  hodnotit,  vyhodnocovat, sestavovat  pořadí,  propagovat, odhalovat,  stanovovat  si  cíle.  A dávat  tomu  všemu  jména!  A  římské  číslice za  ta  jména. Zkrátka  kráčet  dál.  Ovšem  pořád  po  stejné cestě.  A  zatímco veřejnost  kouká  naznačeným směrem,  nadnárodní  korporace ženou  vlády  a  parlamenty  k  větším  nákupům zbraní  vojenských  zbraňových systémů.  Členství  v  NATO  zajišťuje těmto  korporacím,  že  členské  státy  této  americké aliance  budou  nakupovat výhradně  jejich  zbraně,  a  pokud  se  rozhodnou  jinak, budou  mít  z  toho  problém. Jednou  ze  základních funkcí  NATO  je  totiž  zajišťovat odbyt  zbrojním  korporacím a  firmám  na    navázaným.

 

Mýtus  či  omyl  osmý:  Prvořadá  je  ekonomika.  Když  bude  stát  dobře  hospodařit, ostatní  hodnoty  se  dostaví  automaticky

Opět  to  není  pravda. Na  počátku  devadesátých let  dvacátého  století se  východoevropští  neoliberálové řídící  se  vzorem Reagana  a  Thatcherové, například  Václav  Klaus,  snažili přesvědčit  občany  o  platnosti  následujícího neuvěřitelného  příběhu.  Byla  to  v  podstatě pohádka  o  tom,  kterak  bohatnoucí podnikatel  myslí  na  blaho  svých  zaměstnanců.  Vypravěči této  pohádky  tvrdili,  že  je  třeba  nejprve  podpořit kapitál,  neboť  ten  nemá  na  srdci  nic  jiného  než  tvorbu  nových pracovních  míst  a  zlepšování  životních a  pracovních  podmínek svých  zaměstnanců.  Bohatý podnikatel  rovná  se  bohatá  země  a  bohatí její  obyvatelé.

Tento  údajný  altruismus kapitálu  je  možno  označit  za  dokonalou  a  velmi  neslušnou lež.  Část  obyvatelstva   ale  uvěřila, a  jak  vyplývá z  výsledků  posledních parlamentních  voleb  v  ČR,  mnozí  lidé    věří  dodnes. Podobně,  jako  jistá  část  české  veřejnosti,  patrně ta,  v  jejímž nevědomí  zůstalo  ještě  příliš  mnoho  nostalgických  vzpomínek bývalých  milovaných  poddaných, se  kdysi  zamilovala do  vidiny  dobrotivého knížete  Schwarzenberga  v  době,  kdy  tento  feudál usiloval  o  Pražský hrad.

Do  podnikání všeho  druhu  se  v  českých zemích  bohužel  ani zdaleka  nepustili  jen  poctiví  a  slušní  lidé,  kteří  si  skutečně  přáli  obnovit  dobré  jméno  československého  průmyslu, solidní  pověst  řemesel, navázat  na  tradici toho  nejlepšího,  co  vzniklo  na  sklonku  Rakousko-Uherska  a  za  první  republiky  československé  (ne  všechno  bylo  tehdy  pochopitelně dobré).  Vrhla  se  do  něj  také  vyhladovělá náležitě  zdivočelá  smečka bezohledných,  nekulturních,  nevzdělaných, nesolidních,  nepoctivých  lidí  predátorského  charakteru, která  použila  a  dodnes  používá všech  prostředků  ke  zbohatnutí.

Ty  šelmy  přivedly  na  svět  mimo  jiné  brutální lichvu  ukrytou  za  úvěrové  podnikání  a kouzla  s  dlouhými dobami  splatnosti,  složenými úroky  a  falešnými pojistkami.  Spekulace,  podvody, zneužívání  naivity  či  neinformovanosti  některých lidí,  zejména  starších, kteří  nebyli  vůbec  připraveni  na  to,  že  zrušením  „zoologické zahrady“  reálného  socialismu, budou  na  svobodu vypuštěny  také  šelmy  a  hyeny,  které  se  okamžitě začnou  sápat  na  ostatní  „osvobozené“ bytosti.  Zplodily  mnohastránkové  obchodní smlouvy  vytvářené  lstivými právníky  a  tištěné písmem  velikosti  briliant, zcela  nečitelným  bez  lupy.  Smlouvy  nečitelné, nepoctivé,  rafinovaně  zákeřné, leč  obsahu  závazného. I  nastalo  mnoho  pláče  a  bědování  mezi  podvedenými  a  okradenými.  (Ovšem  často  v  souladu s  platnými  zákony!)

Pod  náporem těchto  sil,  které  nový  systém nehodlal  nijak  výrazně omezit  v  jejich „aktivitě  a  nechal je  řádit  velmi  dlouho,  neboť  predátoři,  kteří  se  zmocnili plodů  kupónové  privatizace, získali  do  ekonomického pronájmu  mnohé  české  podniky  nebo  se  jich  zmocnili  jinak, se  stali  též  a  začasto sponzory  politických  stran  či  přáteli konkrétních  politiků.  Nebudeme jmenovat.  Někdy  i  záhadnými  sponzory mrtvými  či  jinak  fyzicky  nedoložitelnými.

To  všechno ničilo  iluze  budování nové  spravedlivé  slušné a  solidní  společnosti založené  na  vzájemném respektu  a  toleranci občanů,  jak  se  tyto  vlastnosti zdánlivě  začaly  prosazovat na  náměstích  českých a  moravských  měst  právě  v  listopadu  a  v  prosinci 1989,  v  průběhu takzvané  „sametové  revoluce“.

Vzájemná solidarita  a  laskavost občanů  vzaly  rychle zasvé.  Na  jejich místě  se  rozhořel nelítostný  boj  o  místo  na  slunci  a  o  úspěch. Představitelé  nových  politických reprezentací,  které  jsme  všichni  s  takovou  důvěrou, málem  láskou,  a  v  plodném očekávání  po  mnoho  dní,  týdnů  a  měsíců vítali  v  obývacích pokojích  svých  panelových bytů  na  Husákových sídlištích,  kam  tito  věrozvěstové  přicházeli skrze  světlo  televizních obrazovek,  postupně  ztráceli na  přitažlivosti.  Měli přinést  „dobrou  zvěst“ (eu  angelion),  ale  přinesli  jen  spory,  hádky  a  potom  jistý  počet  stranických  koncepcí, které  se  ukázaly být  skoro  všechny klamné.  Záhy  se dostavily  mezi  nimi  konflikty,  nevraživost, nepřátelství.  Pak  přišly kauzy  a  s  nimi  pochyby o  morálních  kvalitách některých  z  těchto poslů  nového  jara.

Alespoň  částečně, tu  a  tam  (individuálně  vzato), autentickou  první  generaci „vůdců“  transformace  brzy  doplnili  politici druhého  a  třetího nálevu  (třetí  nálev  v  současné době  právě  mizí  v  odpadní jímce).  S  jejich příchodem  se  ještě  více  snížila důvěryhodnost  politické  scény. Ještě  nějaký  čas  existovala  pro  voliče  jistá  možnost  identifikovat s  některým  politikem či  celou  politickou stranou.  Jen  málokterý z  politiků  si  uchoval  důvěryhodnost   do  našich dnů.  Ztráta  zájmu  o  stát  a  o  národ  nebyla ještě  patrná  na  první  pohled. Něco  ještě  zůstávalo.

Přišly  ale další  kauzy.  Na  Václava  Bendu  staršího,  jenž  se  stal  obdivujícím  hostitelem Pinochetovým  (a  jeden  z  jeho  stranických  kolegů, pokud  si  vzpomínám, tehdy  strašil  na  kterémsi  hradě  převlečen  za  maltézského  rytíře), navázal  Mirek  Topolánek svým  oceněním  bratří Mašínů.  K  ospravedlnění jakéhokoliv  zločinu  přece  stačí  nenávidět komunisty,  no  ne?  Mnozí  polistopadoví politici  ostatně  jiný  politický  program, než  zásadní  odpor  k  nedávné minulosti  v  sobě  neobjevili  za  celých  28  let.  Ani  současná  Hradílkova protestní  hladovka  proti  prezidentu  Zemanovi nijak  nesahá  za  tento  omezený obzor.

Českou  politickou scénou  prolétli  Ivan  Pilip,  Ivan  Langer,  Stanislav Gross,  Jiří  Paroubek, a  nakonec  ji  svým  neodolatelným úsměvem  rozzářil  i  v  tomto  smyslu  od  pohledu  charismatický Jiří  Čunek.  Přicházeli ale  i  další. Zářili  i  na  regionální  úrovni. Mezi  nimi  například Robin  Hood  z  Čeladné,  jehož  pravé  jméno  dnes    nikomu  nic  neřekne.

Někteří se  přišli  do  politiky  ohřát  jako  jezinky ke  Smolíčkovi,  jiní  historicky  znemožnit.  Vlasta Parkanová  tak  učinila rychle  a  rozhodně svou  láskou  k  americkému  radaru  a  svéráznou  úpravou písně  Gustava  Broma  o  Gagarinovi.  A  její  (nikoliv bezprostřední)  nástupce  na  ministerstvu  obrany, stejně  v  otázkách vojenství  nekompetentní,  dříve  právem  oblíbený herec  Martin  Stropnický, asi  úplně  vším,  co  kdy  a  kde  veřejně  prohlásil. Dříve  populární  novináři, Jana  Bobošíková,  Radek  John  či  syn  Valtra Komárka  Martin  Komárek, si  přišli  do  politiky  definitivně pohřbít  novinářskou  karieru a  s    i  dřívější důvěru  diváků  či  čtenářů.  Václav  Moravec do  politiky  kupodivu dosud  nevstoupil…

České  politické jeviště  v  posledních letech  dospělo  velice  rychle k  úrovni  Absurdistanu či  přímo  Kocourkova.  Asi  jedinou  omluvou pro  tuto  všestrannou devalvaci  je  to,  že  také celé  prostředí  západní civilizace  jako  by  poněkud  vykolejilo. Do  Bílého  domu  usedl  na  místo  paní  Clintonové  Donald Trump,  Rusko  se  kupodivu  a  navzdory  očekávání nepoložilo  pod  tíhou  spravedlivě  uvržených sankcí  Západu,  a  naopak  se  začíná  transformovat ve  velmoc  potravinové produkce.  Na  USA  se  provalilo, že  válku  s  terorismem  vedly  na  Blízkém východě  jenom  na  oko  a  že  spolu  s  Izraelem Daeš  spíše  podporovaly, než  že  by  se  jej  snažily  zničit.

Evropské státy  na  místo, aby  našly  společné řešení  velké  evropské migrační  krize,  tak  se  navzájem rozhádaly.  Proces  rozšiřování EU  uvízl  na  mrtvém  bodě.  Srbsko,  nucené ke  zcela  nepřijatelnému  uznání samostatného  Kosova,  bylo  zahnáno  k  Rusku  a  Číně  a  o  integraci do  EU  zde  téměř  nikdo  nestojí.  Ostatně  Bělehrad je  plný  nápisů po  zdech  i  transparentů,  které  tuto  náladu dokládají,  což  český  mainstream  pochopitelně nezajímá.  Turecko  se  zcela  vymklo jakékoliv  západní  orientaci a  řeší  si  svůj  pokus  o  obnovení dominance  alespoň  v  části  bývalé Osmanské  říše.  Kurdy  a  jejich pokus  o  vlastní stát  hodil  Západ  přes  palubu. O  Kubě  nemá  občan  Západu přesné  instrukce,  a tak  neví,  má-li  Kubu  ještě  stále  nemít  rád  nebo  by  se  to  s      konečně  dalo  bez  Fidela vydržet?  Ukrajina  rovněž padá  pod  stůl  a  s    vlastně i  naděje  na  solidní  ukrajinskou státnost.

Svět  se  mění  velice rychle  a  dramaticky, byť  současná  situace v  zemích  západní demokracie  ze  všeho  nejvíce  připomíná velikou  a  těžkotonážní loď,  která  uvízla na  mělčině,  jak  se  to  přihodilo  některým plavidlům  Wellingtonovy  armády, když  přistály  u  vlámských  břehů  v  Ostende, aby  zde  vysadily kavalerii  i  pěší  sbory  určené pro  bitvu  u  Waterloo.    Čípak  Waterloo tohle  bude  nakonec, se  zatím  ještě  neví.

Založeno dne: 06/12/2017 11:39:34