Počet článků v archivu: 4
 
Náš vztah k bezpečnosti
Oskar Krejčí: Turecký prapor nad Evropou

 Turecko  je  dynamická regionální  mocnost,  která  bude  ovlivňovat své  okolí.  Tedy  i  Evropu. Přičemž  je  jiné,  než  v  prvních  letech po  studené  válce  říká  politolog Oskar  Krejčí. 

Pro    prvnizpravy.cz,(„PZ“)

 

PZ:  Ve  čtvrtek jste  se  zúčastnil debaty  v  Evropském domě,  kde  asi  nejzajímavějším  tématem obsaženém  v  řadě  otázek  i  diskusních  příspěvků bylo,  „jaké  budou  důsledky  rusko-tureckého  sblížení?“ NATO  si  v  závěrech  varšavského summitu  stanovilo  úkol  zadržovat  Rusko, zároveň  vidíme  narůstající konflikt  Turecka  s  celou  řadou  spojenců  ze  Severoatlantické  aliance. Nezdá  se  vám,  že  se  takto  vytváří velice  nebezpečná  situace? 

Je  to  nová  situace,  odlišná od  toho,  co  jsme  viděli po  skončení  studené války.  Politika  je  reakcí  na  stav  společnosti. Ten  je  jiný,  než  byl  před  čtvrt  stoletím    a  o  slovo  se  hlásí  nová  generace,  která    částečně odlišné  chápání  ideálů, cílů  a  zájmů  než  jejich předkové  se  studenoválečnou  zkušeností. Dívat  se  na  novou  situaci přes  zastaralá  ideologická prizmata  nepřináší  jen  zkreslený  obraz  světa.  Přináší i  konflikty. 

 

PZ:  Tomu  rozumím, ale  co  z  toho  vyplývá? 

Nejen  Turecko  se  změnilo.  NATO  bylo  vystavěno v  dobách  studené války  jako  bariéra takzvanému  sovětskému  nebezpečí. Takto  do  něho  zamířilo  i  Turecko.  Severoatlantická  aliance se  transformovala    nemluví  již  o  sovětském nebezpečí,  ale  vyrobila si  ruské  nebezpečí. Současná  Ankara  však  ruskou  hrozbu nevidí.  Naopak,    problémy  s  některými  svými  spojenci  z  Aliance.  Spolupráce s  Ruskem    pomáhá  v  ekonomickém  růstu  a  výrazně pomáhá  ke  zklidnění situace  v  Sýrii. Moskva  i  Ankara po  zákeřném  sestřelení ruského  bombardéru  a  pokusu  o  převrat  v  Turecku  vidí,  že  je  spojují  důležitější zájmy  než  uražená prestiž. 

Je  smutnou  ukázkou geopolitických  stereotypů  v  uvažování  části  západní  elity, že  není  schopna docenit  význam  společného vítězství  nad  islámskými teroristy  v  Sýrii. Snahy  Moskvy,  Ankary a  Teheránu  vyřešit situaci  nejsou  jen  základem  pro  budoucí  uspořádání vztahů  rozličných  náboženských směrů  a  etnik  v  tomto  prostoru.  Mohly  by  také  napomoci  skutečnému řešení  problému  migrantů balkánskou  trasou.  Tímto  řešením  není  v  konečném důsledku  dohoda  s  Tureckem,  ale  zastavení  válek  a  rekonstrukce blízkovýchodního  regionu.  Žárlivé reagování  na  dohody Ruska,  Turecka  a  Íránu  ze  strany  Washingtonu a  Bruselu  je  jen  pokračování sebedestrukce  Západu. 

 

PZ:  Vám  se  nezdá  spojenectví Ruska  a  Turecka nebezpečné?  Nepovede  k  dalšímu  tlaku  proti  Západu? 

Povede  k  tlaku  na  změnu  přístupu  Západu. Ta  může  být  k  lepšímu i  k  horšímu. 

 

PZ:  Západ    ale  smutné zkušenosti  s  tureckou expanzí! 

Historicky  ano,  ale  nejsme  ve  středověku,  kdy  osmanská  expanze do  střední  Evropy vedla  k  ekonomickému opožďování  tohoto  regionu za  Západem.  Osmanští vojáci  nestojí  pod  Vídní  a  hlavním  městem Uher  není  Prešpurk, tedy  Bratislava.  Ovšem  Řekové  byli  vyhnáni  z  Malé  Asie    po.  1.  světové válce,  poté,  kdy  se  Osmanská říše  změnila  na  republiku  a  přijala  evropské vidění  významu  národa. 

Dějiny  mají  poučit, ne  zaslepit.  Řada  politiků  a  propagandistů  se  dnes  leká  spojení  Moskvy s  Ankarou.  Rusko  a  Turecko spolu  od  16.  století  svedly 12  válek.  Byla  to  dlouhá série  krvavých  bojů  o  Ukrajinu, Azov,  Krym  či  podunajské  a  balkánské  státy, přes  Krymskou  válku    po  1.  světovou válku.  Mimochodem,  tehdy  byla  rusko-turecká fronta  na  Kavkaze. A  tehdy,  jak  ukázaly  po  bolševické  revoluci zveřejněné  tajné  dokumenty mezi  Londýnem  a  Petrohradem,  slíbili Britové  podporu  carských nároků  na  úžiny  mezi  Středozemním a  Černým  mořem. 

 

PZ:  To  byl  a  je  podle  geopolitických  teorií velký  sen  ruské  zahraniční  politiky! Nenaplněný  sen! 

Ani  ne  tak  ruské,  spíše  pravoslavné.  Osvobození Konstantinopolu,  hlavního  města  Byzantské  říše  a  pravoslaví, od  osmanských  muslimů se  podobalo  snu  křižáků  o  osvobození  Svatého hrobu.  Byly  ale  i  jiné,  podle  zjednodušeného  vidění světa  paradoxní  události. Když  povstalci  z  Egypta  během  první  války  proti  Turkům ovládli  Sýrii,  požádal sultán  Mahmut  II.  o  pomoc  ruského  cara  Mikuláše  I.  Tři  eskadry ruského  válečného  námořnictva vylodily  v  roce  1833  u  Bosporu  postupně asi  deset  tisíc  vojáků.  Francie a  Velká  Británie přispěchaly  s  výzvami, aby  se  ruské  lodě  vrátily do  Sevastopolu.  Nakonec zúčastněné  mocnosti  pomohly dosažení  kompromisu  mezi  egyptskými  vzbouřenci a  Osmany.  Ruští  vojáci  přitom pomohli  zachránit  sultána, přispěli  k  přijetí dohody,  po  které  Sýrie  zůstala Egyptu    a  stáhli  se.  Dějiny  nejsou jen  a  jen  lineární  nenávistí či  přátelstvím.  I  když,  to  je  pravda, na  geopolitické  ose  Istanbul–  Petrohrad převládaly  konflikty. 

 

PZ:  Teď  se  ale  zdá,  že  mnohem více  problémů  s  Tureckem  čeká  Evropskou  unii  a  NATO. 

Nic  není  předem dané.  Nezapomínejme,  že  Střední  Asie  je  do  značné  míry  turkická  oblast. Za  turkické  národy spojené  jazykem  jsou  kromě  Turků  pokládáni  také  například  Ázerbájdžánci,  Baškirové, Čuvaši,  Jakuti,  Kazaši, Kirgizové,  Tataři,  Turkméni, Ujgurové  a  Uzbekové. Ti  žijí    samozřejmě  kromě  velké  diaspory   v  pásu  od  Turecka   po  část  autonomní  republiky Sacha  u  Severního ledového  oceánu  v  Ruské  federaci. V  postsovětském  středoasijském  regionu pouze  jazyk  Tádžiků nepatří  k  této  skupině.  Turecko   80  milionů obyvatel,  ale  za  rodný  jazyk  pokládá  dnes  turečtinu  či  její  odnože okolo  170  milionů lidí.  Panturecké  hnutí  se  zformovalo již  v  osmdesátých letech  19.  století. Po  rozpadu  Sovětského svazu  se  pro  mnoho  politiků, zvláště  v  Turecku, stal  jazyk  spojnicí, mostem  společné  kultury a  historických  tradic. Na  prvním  summitu turecky  mluvících  států, který  se  sešel  v  roce  1997,  byla  ale  dorozumívacím jazykem  převážně  ruština. Ideje  Panturecké  unie  jsou  zatím  jen  idejemi   byť  na  8.  summitu Společenství  turecky  mluvících států  v  prosinci 2006  bylo  vytvořeno společné  parlamentní  shromáždění. Přemýšlet  o  Turecku vyžaduje  uvažovat  i  Střední  Asii. 

 

PZ:  To  nevypadá jednoduše,  ale  vraťme se  k  západo- a  středoevropským  problémům. Myslíte,  že  konflikty s  Tureckem  budou  narůstat? 

Mohou,  ale  nemusí. Emoce  v  současné situaci  přidává  série  voleb  v  některých  západoevropských  zemích a  referendum  o  změně  ústavy v  Turecku,  které  by  se  mělo  konat  za  tři  týdny.  Je  smutné,  ale  zcela  běžné, že  politici  využívají sklony  k  davovému chování  některých  lidí  a  skupin k  dosažení  svých  cílů… 

 

PZ:  Je  však  přinejmenším  podivné, že  Ankara  posílá ministry  na  mítinky do  západní  Evropy! 

Především  je  to  nezvyklé.  Některé státy  účast  tureckých ministrů  na  shromážděních zakázaly    následný diplomatický  konflikt  pak  vládnoucí  strana využila  ve  volbách –,  jiné  nikoliv. Tolik  skloňovaná  demokracie ale  nic  nevylučuje jen  proto,  že  to  v  minulosti  nebylo. Nezapomínejme,  že  v  Německu  žijí  přibližně  dva  miliony  Turků  (oficiální  údaje  mluví  o  2,9  milionech, ale  úřady  mezi    počítají i  Kurdy),  v  Británii  půl  miliónu,  Nizozemí, kde  propukly  současné vášně  a  diplomatické hádky,  396–500  tisíc, v  Rakousku  je  to  350–500 tisíc  Turků…  A  tak  by  bylo  možné  pokračovat.  Přišli povětšině  jako  takzvaní gastarbeiteři  i  s  rodinami  a  mohou  v  referendu  o  úpravách  turecké ústavy  hlasovat. 

 

PZ:  Co  nás  tedy  ve  vztazích  s  Tureckem  čeká? 

Změna.  Turecko  je  dynamická  regionální mocnost,  která  bude  ovlivňovat  své  okolí.  Tedy  i  Evropu. Je  třeba  s  tím  počítat. Turecko  může  být  partner,  rovnocenný partner  ve  světě, který  je  jiný  než  ten  v  prvních letech  po  studené válce.  Partner,  což  nikterak  neznamená, že  bude  zapomenuto na  Kurdy. 

Lze  ale  postupovat i  jinak.  Jestliže Severoatlantická  aliance  zůstane uvězněná  v  rusofobním vidění  světa,  potřebuje své  jižní  křídlo, tedy  Turecko.  Když  se  Turecko rusofobii  nepodřídí,  bude  pro  Alianci rušivým  faktorem.  To  povede  ke  snahám  Turecko ovlivnit  nebo  dokonce změnit.  Při  pohledu na  výsledky  nedávných pokusů  tohoto  typu  hrozí,  že  zatím  malý  problém  bude  odstraněn  tím,  že  na  jeho  místě  bude  vytvořen problém  velký. 

(Jiří  Kouda,  prvnizpravy.cz,  foto:  arch.)

Založeno dne: 03/04/2017 11:44:20