Počet článků v archivu: 50
Další Poslední
 
Vztah k nato
Členství ČR v NATO je vlastizradou!

Členství ČR v NATO je vlastizradou!

27. 01. 2017 19:42:35
Stoupenci našeho členství v NATO „argumentují“, že pro bezpečnost ČR neexistuje jiná alternativa. Bohužel, pravda je přesně opačná!

Již samotné členství v NATO může z ČR učinit válečného agresora a strategickou hrozbu takového stupně, že se i přes svou operetní armádu stane terčem preventivního (!) jaderného úderu! Tato hrozba není ošetřena ani politicky, ani legislativně!

1) Historická zkušenost dokládá, že menší země v obranných paktech vždy slouží jako „bodyguardi“ agresívních velmocí a v jaderné éře i jako „nepotopitelné letadlové lodi“. Tak tomu bylo za 1. republiky, za našeho členství ve Varšavském paktu a je tomu tak i v NATO. Současné euroatlantické elity navíc Alianci morálně zkompromitovaly zcela nepoctivým informováním občanů o závažných vojensko-politických problémech počínaje agresí proti Iráku, Libyi či o událostech na Ukrajině od podzimu 2013.

2) NATO je společenstvím zemí, z nichž mnohé vedly, a ještě dnes podnikají agresívní války, které mohou mírumilovné země aliance přivést do válečného konfliktu, popř. z nich učinit terče teroristů, ochotných použít chemické a další zbraně hromadného ničení.

3) Jediným politickým řešením je neprodlené (!) vypovězení členství ČR v NATO. Okamžité vypovězení členství ČR v NATO se stává jediným řešením vzhledem k hrozivé situaci, vytvořené zeměmi NATO zejména v Pobaltských státech, v Ukrajině a Polsku s vysokým rizikem vyvolání konvenční války mezi NATO a Ruskem, s reálnou hrozbou přechodu v jaderný konflikt.

4) Nezbytným legislativním krokem je neprodlené přijetí zákona zakazujícího výskyt veškerých strategických zbraní včetně strategických bombardérů, ZHN apod. na území i ve vzdušném prostoru ČR s tím, že každý takový pokus o porušení svrchovanosti ČR bude považován za nepřátelský akt a neprodleně odvrácen.

5) Po vystoupení z NATO přijme ČR statut, který mají mírumilovné evropské země jako Rakousko a Švýcarsko a vyvine úsilí o rozšíření tohoto mírumilovného společenství o další země, jako Slovensko, Maďarsko apod. Lze přijmout i statut zemí, které vůbec nemají armádu, jako např. Lichtenštejnsko, Monako, Andorra, Kostarika, Západní Samoa, Haiti, Grenada i další země.

Tímto byly podány zásadní argumenty umožňující politiky a politické strany – odmítající či blokující realizaci bodů 3. a 4. – považovat za vlastizrádné a způsobující existenční ohrožení ČR.

OBSAH FAKTOGRAFIE K TEZÍM 1 - 5:

Český Švejk a jaderná válka

Prvorepublikoví Švejkové a Mnichov

Československo jako oběť zlotřilých států

Jak si v té době počínaly USA? Zdvořile řečeno: „pamětihodně“!

Zlotřilosti zemí NATO po roce 1945

Od sametu k zlotřilosti

Od zlotřilosti k neofašistickému barbarství

NATO – vojenský pakt mravně i společensky perverzního Západu

NATO jako aliance vedená zločinnými, prolhanými a zbabělými elitami

Sýrie 2013 – repríza Berlínské krize z roku 1961

Euromajdan – důkaz podlosti, zločinnosti i zbabělosti euroatlantických elit

Vyvolají zlotřilé země NATO lokální konflikt s Ruskem s rizikem světové jaderné války?

Český Švejk a jaderná válka

Kdo pamatuje strašidelnou atmosféru hrozícího vypuknutí jaderné války při Kubánské a Berlínské krizi, ví, že jaderný konflikt není nereálný, a že ho v podobné situaci může spustit i provokace.

Toto riziko bylo po roce 1989 natolik sníženo, že si politické elity ČR vybraly za ministra obrany dokonce právničku Státního plemenářského podniku, JUDr. Vlastu Parkánovou, která si renomé „vojevůdce" vypěstovala zpěvem lidových písní a umělecky ho prokázala duetem „Dobrý den, radare, já tě vítám!“ Současným ministrem obrany je kvalifikovaný herec a lze věřit, že kdyby si u nás Američané uložili jaderný arsenál, tak by na oslavu této epochální události sehrál nadšenou hereckou etudu.

Tradici ministrů obrany coby pilných zemědělců jsme nicméně převzali z 1. republiky a hlavním motivem jejich aktivit tehdy i dnes byly patrně provize ze zakázek vojenského i civilního charakteru. Dnes je tento ministr (s dalšími ministry včetně zemědělství i kultury) navíc členem Bezpečnostní rady státu, vedené premiérem.

Vrchním velitelem českých vojsk je však prezident a ústavní mechanismus ochrany českých občanů před jadernou zkázou vypadá následovně: „Parlament může na návrh vlády vyhlásit stav ohrožení státu, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy... Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky...“ K přijetí usnesení o vyhlášení stavu ohrožení státu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů. Stav ohrožení státu je ústavní podmínkou pro vyhlášení mobilizace, kterou na návrh vlády vyhlašuje prezident.

Tato zábavná politická procedura je opět prakticky převzatá z 1. republiky, a dokonce i přes to, že zcela selhala... (1) (2) (3)

A co udělají čeští občané v případě, že nad ČR vybuchne atomový „hřib“? Inu, dobře si ho prohlédnou, poněvadž ho vidí poprvé a naposled v životě, a pak se formou radioaktivního mraku hrdinně zapojí do boje s nepřítelem...

Prvorepublikoví Švejkové a Mnichov

Zatímco Hitler i Henlein vystupňovali vojenské útoky a sudetoněmecké Freikorpsy v úsilí o ovládnutí Šluknovska zahájily 19. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic, českoslovenští zákonodárci si užívali parlamentní prázdniny...

21. září vláda přijala ultimativní požadavky Francie a Velké Británie o postoupení Sudet Hitlerovi, a občané druhý den reagovali generální stávkou! Žádali svolání parlamentu a ustavení vlády skutečné obrany státu a důvěru vkládali v prvorepublikového „Jana Žižku“ (jednookého) vůdce československých legií v Rusku, generála Jana Syrového.

22. září se před Pražským hradem srotil dav a skandoval „Dejte nám zbraně nebo Syrového!“ Vzhledem k tomu, že vrchní velitel a prezident Edvard Beneš v tu dobu spal, byl na Hrad povolán Syrový, aby svou autoritou dav uklidnil. Generál nejprve protestoval, ale s ohledem na klidný spánek prezidenta svou misi splnil.

V ten den padla Hodžova vláda a zároveň byla jmenována úřednická „Vláda obrany republiky“, jejímž ministrem obrany i premiérem (!) byl (opět přes protesty, že není politik, ale jen voják) dosazen Jan Žižka II.

23. září československé síly porážejí sudetoněmecké povstalce podporované jednotkami SA a SS; znovu dobývají Šluknovsko a ve 22:15 je nařízena mobilizace. Do růžova vyspalý prezident ten rozkaz, znamenající porušení ústavy, vydal s vědomím, že poslanci a senátoři z prázdnin do Prahy stejně včas nedorazí... 24. září spojenecká Francie vyhlašuje symbolickou (částečnou) mobilizaci a 25. září slibuje, že v případě německého útoku přijde Československu na pomoc.

Po týdnu vojenských i politických úspěchů dorazil ráno 30. září do Prahy vyslanec Mastný s Mnichovskou dohodou, podepsanou i spojeneckou Francií a žádající, aby ČSR okamžitě postoupila Německu Sudety s tím, že případné odmítnutí dohody a vojenská akce by znamenaly porušení mezinárodních dohod a na Československo by bylo nahlíženo jako na původce války! (4)

Toho dne dopoledne československá vláda na mimořádném zasedání a po pouhých patnácti minutách jednání rozhodla (bez hlasování!), že dohodu přijímá. Detail, že vláda postupovala neústavně, neboť změnu hranic státu musí schválit parlament, vyřešili poslanci a senátoři tím, že si užívali prázdniny.

Ano, bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo k pláči. Jenomže tehdy byly součástí armádní výzbroje i bicykly a koně. Dnes existují jaderné zbraně, strategické bombardéry a rakety balistické i s plochou dráhou letu...

Československo jako oběť zlotřilých států

24 hodin poté začal Wehrmacht obsazovat české pohraničí. Byla to zvláštní situace: občané chtěli bojovat, vojáci chtěli bojovat, ale Jan Žižka II. kapituloval před cizáky bez boje... A dokonce i přesto, že (dle jeho slov): „Na tehdejší dobu jsme měli skvělou armádu.“ (5)

Problém byl v tom, že, „Obrana republiky byla koncipována na pomoci našich tehdejších spojenců... V kritických dnech jsem proto poslal mého pobočníka generála Piku do spojeneckých zemí, aby sondoval poslední možnosti pomoci. Zůstali jsme však sami... Sami jsme neměli nejmenší vyhlídky na úspěch. Byl to jednoznačný názor celého našeho velitelského sboru. Vím, nadšení lidí bylo veliké, vojáci chtěli bojovat, ale nemohli jsme si vzít na svědomí vést lidi na jatka.“ (5)

Osud Polska názory českých generálů plně potvrdil (i přesto, že po jeho napadení Velká Británie a Francie vyhlásily Německu formálně válku, která měla pro Polsko význam jen symbolický). Obrovská převaha německého letectva a tanků vedla ke zničení měst Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj, 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí a vypáleno bylo kolem 400 vesnic. Během druhé světové války zahynulo zhruba 5,6 milionů polských občanů (6) a polské lidské ztráty byly percentuálně nejvyšší ze všech zemí: činily 16,07% celkové populace (Německo 10,8%, SSSR 13,7%, ČSR 3,5). (7) Odhadovat, jak by dopadlo Československo nemá smysl; jisté je, že by lidsky i materiálně dopadlo tím hůře, čím déle by se bránilo.

Jak ale odpovědět na otázku: Proč Francie, která by nám zřejmě na pomoc nikdy nepřišla (o zkázonosnou válku s Německem kvůli malé ČSR rozhodně neměla zájem), spojeneckou smlouvu s Československem vlastně uzavírala?

Vysvětlením je zlotřilý jednostranný přístup: bude-li Francie napadena Německem, spojenecké Československo (a Polsko) vpadnou Německu z východu do zad! Tuto prostou taktiku zřejmě vnímal i zlotřilý Hitler; proto si nejprve v Mnichově se zlotřilými politiky Francie, Velké Británie a Itálie vymohl anexi Československa; poté vyřadil ze hry Polsko a po likvidaci obou „pařížských bodyguardů“ obsadil i samotnou Francii.

Jak si v té době počínaly USA? Zdvořile řečeno: „pamětihodně“!

Když Hitler v roce 1936 porušil Versailleskou smlouvu a anektoval Porýní a Sársko, USA mlčely. V době Mnichova i obsazení Sudet USA mlčely. Když Hitler v březnu 1939 anektoval zbytek Československa, USA mlčely. Když 1. září 1939 Hitler (spolu se Slovenskem!) zaútočil na Polsko, USA mlčely. Když 3. září Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlásily Německu válku, USA mlčely.

Teprve 2 dny poté se americký mrtvý brouk významně pohnul a 5. září USA vyhlásily v začínající válce neutralitu!!!

Reakce nevyvolal ani vpád SSSR do Polska 17. září, následovaný napadením Finska 30. listopadu (za což byl Sovětský svaz 14. prosince vyloučen ze Společnosti národů). (8)

Když 9. dubna 1940 Německo napadlo Dánsko a Norsko, americký brouk zůstal neutrální a neutralitu zachoval i 10. května 1940 když Německo zahájilo útok na Belgii, Nizozemsko, Lucembursko a Francii. Když 10. července 1940 Luftwaffe zaútočila na Velkou Británii a Rommelova armáda 11. února 1941 vstoupila na půdu Afriky, US brouk byl pořád neutrální...

Teprve 11. března 1941 přijímá Kongres USA Zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act), který nahradil dosavadní zákony zakládající neutralitu USA, a který umožnil zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za životně důležitou pro obranu USA! (9)

A last but not least... Zatímco v konfliktu „fašista Hitler versus demokrat Beneš“ se USA z politického hlediska vůči Československu zachovaly „neutrálně“, pak, morálně vzato, o to agresívněji a zlotřileji si vůči nám počínaly na samém sklonku 2. světové války.

Pouhé dva měsíce až dny před německou kapitulací – od 5. března do 25. dubna 1945 – podnikly US (a britské) bombardéry desítky náletů po celém území Čech. Jejich cílem však nebyla německá vojska (tyto nálety byly předem oznamovány rozhlasem), ale česká průmyslová centra. Bomby padaly, mnohdy opakovaně, na města Litvínov, Most, Kralupy, Neratovice, České Velenice, České Budějovice, Cheb, Ústí nad Labem, Roudnici, Beroun, Kladno, Chomutov, Prahu a Plzeň.

Evidentním důvodem těchto z vojenského hlediska naprosto nesmyslných útoků byla likvidace české ekonomiky! Konkrétním cílem březnového náletu na Prahu v prostoru od Letňan přes Prosek po Satalice bylo zničení pražského průmyslu; jen v Libni a Vysočanech bomby zničily nebo vážně poškodily 60 továrních objektů. V Plzni byly zlikvidovány „strategické“ pivovary Pilsner Urguel a Gambrinus a 25. dubna byly zcela zničeny tamní Škodovy závody. Obětmi angloamerických náletů se stalo 12 000 českých lidí!

Pokud někdo namítne, že primárně nešlo o likvidaci české konkurence (z hlediska možného podílu na obnově zničené ekonomiky německé), ale o devastaci ekonomiky sovětské zóny – naše území bylo v roce 1943 na Teheránské konferenci spojenců (USA, SSSR a Velké Británie) věnováno spojenci Stalinovi – pak USA a Velká Británie likvidací ekonomiky svého spojence jen dokázaly, jak věrolomnými a zlotřilými spojenci jsou.

Už jenom tyto historické zkušenosti by měly soudobé české politiky, hledající zabezpečení ČR formou účasti v mezinárodních vojenských paktech, vést k jedinému závěru: zájmy velmocí a jejich chráněnců nikdy nebyly totožné; velmocím byla vždy bližší košile než kabát a jejich malí spojenci jim přinejlepším posloužili jako bodyguardi při prosazování zlotřilých velmocenských zájmů!

Zlotřilosti zemí NATO po roce 1945

Počet vojenských i civilních oběti 2. světové války se odhaduje až na 72 milionů. Vítězní spojenci (USA, Velká Británie, Francie a SSSR) ve snaze potrestat původce válečných zločinů, přijali v Norimberku legislativu, která měla zároveň odstrašit válečné zločince budoucí.

V Norimberském procesu byly odsouzeny nejenom fyzické osoby, ale i instituce za: /1/ Účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru. /2/ Plánování, přípravu, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru. /3/ Páchání válečných zločinů. /4/ Páchání zločinů proti lidskosti. Zločiny válečné i proti lidskosti byly stanoveny jako nepromlčitelné.

4. dubna 1949 staří zlotřilci – USA, Velká Británie, Francie a Itálie (spolu s Kanadou) – založili tzv. obrannou alianci zemí ležících při Severním Atlantiku, NATO; a jako bodyguardi těchto gentlemanu se připojily Lucembursko, Island, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko a Portugalsko. Když byli v roce 1952 přijati i jasní atlanťané Řecko a Turecko, projevil v roce 1953 zájem o členství v alianci obránců i SSSR. Po zamítnutí s argumentem, že území SSSR neleží při Severním Atlantiku, si Moskva vytvořila v roce 1955 vlastní obranný pakt, tzv. Varšavskou smlouvu, a jejími bodyguardy se staly Československo, Polsko NDR, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Období 1949 -1991 charakterizoval jednak respekt USA i SSSR k mocenskému rozdělení Evropy přijatému v Teheránu: např. na intervence Rudé armády v Maďarsku 1956 a armád Varšavského paktu v Československu 1968 reagovaly USA jako na vnitřní problém sovětského bloku.

Skutečnou a pro pozemskou civilizaci až existenční hrozbou byla nepřátelská bipolarita obou jaderných velmocí USA a SSSR. Dlužno dodat, že započetí války bez jejího oficiálního vyhlášení bylo považováno za nečestné. A poněvadž žádný zlotřilec nechce přiznat, že vede útočnou válku, začaly se vést války, aniž byly oficiálně vyhlášené. Agrese se eufemizovaly v názvy trestná expedice, ochrana, sankce, exekuce, bratrská pomoc apod.

A který z obou obranných paktů se v tomto období choval jako zlotřilejší pachatel válečných zločinů?

Mezi nejkrvavější proxy střety patří korejská a vietnamská válka. V Koreji zahynulo 1 750 000 Korejců, 900 000 Číňanů, 50 000 Američanů a 3 000 vojáků OSN. Ve Vietnamu (a okolních zemích) se počet obětí (vojáků i civilistů) odhaduje až na 4 miliony; z toho 58 226 vojáků USA plus 300 000 US válečných invalidů.

Z mnoha vojenských intervencí provedených zeměmi NATO budiž zmíněny např. koloniální války portugalské armády v Angole, belgické armády v Kongu, francouzské armády v Alžírsku, agrese Francie a Velké Británie proti Egyptu (Suezská krize), válka britské armády o Malvínské ostrovy či vpád USA do Panamy atd. Připomenut budiž i rok 1974, kdy si NATO bodyguardi Turecko a Řecko spolu zaválčili o ostrov Kypr.

Naproti tomu armády „bodyguardů Moskvy“ nevedly v období 1949 - 1991 jedinou válku!

Na sklonku 70. let USA vyvinuly specifickou, slovy Z. Brzezinského, „geopolitickou zbraň“, reprezentovanou Usámou bin Ládinem. Šlo o oddíly islámských mudžahedínů, v dnešní terminologii islámských teroristů, pronikajících ze základen v Afganistánu na území kavkazských republik „bezbožného“ SSSR s cílem vytvářet zde problémy, které se naplno projevily v Čečně.

SSSR reagoval invazí do Afganistánu, kde rovněž zbytečně ztratil 15 000 vojáků. Udávané (a neověřitelné) oběti Afgánců: vládní vojáci 18 000, mudžahedíni 90 000 plus údajně 600 000 až 2 000 000 civilistů.

Pokud má být nyní posouzena míra zlotřlosti (agresivita, loupeživost, válečná zločinnost) zemí Varšavského paktu a paktu NATO, pak NATO slouží jako bezkonkurenčně zločinný příklad! A další vývoj tento „rating“ výrazně zhoršil.

Od sametu k zlotřilosti

Po pádu bolševismu, rozpadu SSSR v roce 1991 a rozpuštění Varšavské smouvy zanikla hrozba vývozu bolševické revoluce, a tudíž i jediný rozumný důvod pro další existenci NATO. Zdálo se, že lidstvo místo na zbrojení začne věnovat finance na řešení hrozeb možných přírodních katastrof jako střet Země s asteroidem, exploze super vulkánu, dramatické klimatické změny, nedostatek pitné vody, na likvidaci chudoby, na vývoj nových zdrojů energie či na další expanzi lidského ducha do makro i mikrokosmu apod.

Místo těchto humanistických nadějí následovala obludná série válečných zločinů, spáchaných v posledních 17 letech členskými státy NATO.

ČR vstoupila do NATO zcela bezdůvodně (vůči ČR neexistovala žádná hrozba) 12. března 1999; – a již 24. března, aniž měly mandát OSN, zaútočily bombardéry NATO na Jugoslávii! Zlotřilost této agrese, potupně schválené vládou ČSSD (10), byla vyšší o to, že jejím terčem nebyla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), kterou sami Američané označili za "nepochybně teroristickou organizaci", ale civilní a průmyslové objekty v Srbsku včetně státní televize. S cílem bombardovat podniklo NATO přes 9 200 letů při nichž údajně zahynulo 2 500 srbských civilistů a 582 vojáků. (11) První agresí Aliance bylo bombardování bosenskosrbské armády v roce 1995. 30. srpna NATO „definitivně došla trpělivost“ a zahájilo letecké a dělostřelecké útoky proti bosenským Srbům v rámci operace Deliberate Force, (20) Otázka, zda na straně bosenských muslimů náhodou nebojují muslimští teroristé z arabských zemích byla tabu. Letadla osmi zemí NATO podnikla více než 3 500 letů a ukončila – od konce studené války vedenou – debatu na téma “intervence Aliance mimo vlastní oblast působnosti“. (21) (22)

Další agrese členských zemí NATO proti Afganistánu a Pákistánu měly za výsledek 70 000 obětí, v Iráku 1 milion obětí, v Libyi minimálně desetitisíce obětí. V Sýrii (kde nezákonně zasahují ozbrojené síly zemí NATO) je dosud 300 000 obětí. Kvetoucí země – Irák, Libye a Sýrie – byly obráceny v trosky; a zmařeny byly hodnoty astronomické ceny; jen samotné USA ve válkách od roku 2001 promrhaly celkem 68 biliónů korun! V některých oblastech Iráku (např. ve Fallúdže) se běžně rodí znetvořené děti a obyvatele zužuje obrovský výskyt rakoviny a leukemie. (12) Důvod k migraci i k nenávisti vůči zločincům, kteří zde užili zbraně na bázi ochuzeného uranu, je zcela pochopitelný.

Přitom žádný z napadených států své agresory neohrožoval! Irák byl přepaden zlotřilými USA, Velkou Británií a spol. na základě evidentně vylhaných důvodů. Dle Norimberského práva však nejsou válečnými zločinci pouze J. Bush jun., T. Blair (a spol.), ale i oněch 8 prezidentů včetně Václava Havla, kteří svým dopisem k agresi proti Iráku vyzývali.

Stejně podlým způsobem byla přepadena Libye! Natoidní Francie a Velká Británie zneužily tzv. bezletovou zónu určenou k ochraně násilných demonstrací v Benghází (údajně bombardovaných Kaddáfího letadly), projednanou (na základě zřejmého podvrhu) RB OSN – ale kvůli abstenci Ruska a Číny formálně neplatnou. Nicméně stihačky válečných zločinců Camerona a Sarközyho do Libye vtrhly, avšak místo ochrany demonstrací svými raketami a bombami likvidovaly libyjskou pozemní armádu. Tím umožnily, aby nepočetný vzbouřenecký kmen libyjských Cameronů a Sarközyů bez boje a za neuvěřitelně barbarského teroru vůči Kaddáfího příznivcům „slavně dobyl“ hlavní město Tripolis. Kvetoucí země, kde mj. mladé rodiny dostávaly zdarma byt, upadla do naprostého chaosu a násilí, které trvají dodnes.

A Česká republika – na rozdíl od hrdého Rakouska, které mj. US bombardérům útočícím na Irák zakázalo používat rakouský vzdušný prostor – se již od vstupu do NATO a útoku na Jugoslávii stala faktickým spolupachatelem a zlotřilým komplicem válečných zločinců!

Od zlotřilosti k neofašistickému barbarství

Zmíněné agrese byly charakteristické nejenom tradičními válečnými zločiny, ale i zvěrstvy, jež věrohodnost NATO totálně zpochybnily. V Jugoslávii a v Libyi válčila Aliance za vítězství doslova barbarských teroristů.

V Kosovu byli zajatí mladí Srbové vražděni, aby posloužili jako dárci svých orgánů! Zda takových případů byly stovky nebo ještě více, a zda „byznys“ s těmito orgány komandovalo nejvyšší velení UCK je kvůli vraždám svědků nedoloženo. Za prokázaný lze považovat případ, kdy bylo mladému Srbovi vyříznuto srdce dokonce za živa... (13) (14) V Kosovu tak za podpory letadel NATO ožil a zvítězil duch fašistického doktora Mengeleho.

V Libyi představoval povstalecký kmen jen zlomek populace; drtivá většina Libyjců podporovala Kaddáfího. Povstalci při svém tažení Libyí – za ochrany stíhaček zemí NATO – proto Kaddáfího příznivce terorizovali způsobem, kterým pozbyli právo být nazýváni lidmi. V prvním případě rodinám, které podporovaly Kaddáfího, odebraly mladé dcery (především panny) a odvezly je na velitelství. Zde je (za účasti důstojníka NATO) hromadně znásilnili a poté jim podřezali hrdla! V jiném případě dívkám po znásilnění odřízli ňadra a nechali je vykrvácet. Jejich ňadra potom na výstrahu odnesli na náměstí a složili do tvaru slova „děvka“... (15) A političtí vůdcové této lidské zvěře se dostali (v obou zemích) k moci!

Po všech uvedených faktech se pak slib, že NATO hodlá někoho chránit, mění spíše v temnou hrozbu!

NATO – vojenský pakt mravně i civilizačně perverzního Západu

Jak nyní vysvětlit, že informace o zmíněných zvěrstvech, včetně „populárního“ videa a fotodokumentace bestiální vraždy expředsedy Africké unie M. Kaddáfího (16), nevyburcovaly veřejné mínění Západu? Proč západní občané nebyli zděšeni a pobouřeni a nevolali po politické zodpovědnosti? Odpověď, že jsou apatičtí z mediálních šoků, aplikovaných jim denně formou detailních zpráv o brutálních kriminálních zločinech páchaných u nich doma či kdekoliv ve světě, je zřejmě pravdivá jen částečně.

Realita totiž vyvolává dojem, že vlád v zemích NATO a EU se zmocnili naprostí šílenci. Zcela vědomě je likvidován základ západní civilizace i státu – tradiční rodina – a země NATO již nejsou schopny vlastní biologické reprodukce. Bují i další symptomy civilizačního úpadku – jako prohlubující se majetkové rozdíly mezi bohatými a chudými či rostoucí majetková i násilná kriminalita. Mizí lidská empatie i solidarita a bují egoismus, brutalita, vandalství a sexuální deviace. Establishmentem EU a jeho národními politickými exponenty – a navzdory opačnému mínění drtivé většiny voličů – jsou záměrně prosazovány zákony vyvolávající pobouření, ústící poté v pocit bezmoci: např. zrušení trestu smrti či zavedení homosexuální „rodiny“.

Příznačný je osud Rakouska, které jako sex uznává pouze milostný vztah muže a ženy a pro homosexuální praktiky má definici „stejnopohlavní chlípnost“ (gleichgeschlechtliche Lust). Když rakouský Ústavní soud v kauze Karner vs. Rakousko potvrdil, že soužití stejnopohlavních partnerů nepožívá právní preference jako nesezdané páry heterosexuální, tak jeho rozhodnutí zvrátil Evropský soud pro lidská práva a Rakousko v roce 2003 nastoupilo cestu své „abnormalizace“... (17)

Občané EU jsou záměrně atomizováni a s pocitem bezmoci sledují destrukci národních států a prosazování sebevražedného multikulturalismu. K mediální i politické moci se zde dostali agresívní pseudohumanisté, pro které je jejich kritik barbar, xenofob, homofob, nacista i antisemita, a v poslední době také agent Kremlu...

S tím Kremlem má euroatlantická morální stoka částečně pravdu. Putin totiž ve Valdajském projevu 2013 upozornil: „Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana.“ (18) A dal jasně najevo, že Rusko cestou mravního, společenského a národního úpadku nepůjde!

A tak se zrodil úhlavní nepřítel euroatlantických morálních deviantů a v jejich údajně obranném natoidním šiku proti Rusku, se znemožňuje a se svou existencí hazarduje i ČR!

NATO jako aliance vedená zločinnými, prolhanými a zbabělými elitami

Šílené elity v zemích NATO a EU, které své národy likvidují populačně i morálně, si stejně destruktivně a zločinně počínají i v mezinárodní politice. Jejich politické projekty stojí nestoudných lžích, podvodech, zločinech a agresi.

Přelomem se patrně stala „úspěšná“ agrese proti Iráku v roce 2003. Stála na zcela vylhaných a západními politiky i médii ochotně šířených lžích o údajných iráckých zbraních hromadného ničení v kombinaci se lživou kampaní s cílem totální dehonestace prezidenta Iráku. Poté byl přepaden, zdevastován, okupován a rozvrácen suverénní členský stát OSN; jeho prezident byl bez řádného soudu brutálně zavražděn. 1 000 000 obyvatel Iráku přišlo o život a 3 miliony jich uprchlo ze země.

Za tyto zločiny však nebyl vůbec nikdo potrestán ani ve vlastní zemi, ani mezinárodním společenstvím a zločinné elity došly k závěru: Ejhle, ono nám to funguje! A poněvadž s falešnou hrozbou zbraní hromadného ničení už nešlo strašit, přešlo se na zločinný podvod zvaný „barevné revoluce“.

V cílových zemích, jejichž vlády měly být svrženy, byly zakládány a financovány opoziční organizace profesionálních a v zahraničí školených „revolucionářů“ (majících faktický statut zahraničních agentů), jejichž úkolem bylo vyvolat násilné non stop demonstrace s cílem svrhnout tamější legální vládu „po dobrém“ nebo „po zlém“.

Někdy stačily (za politického nátlaku ze zahraničí) samotné „poklidné“ demonstrace (Srbsko 2000, Gruzie 2003, Ukrajina 2004, Tunisko 2010, Egypt 2011).

Když to nešlo „po dobrém“ a legální vládci se neměli k rezignaci či útěku do zahraničí, nastaly pokusy o vyvolání občanské války, následované legální či nelegální zahraniční vojenskou intervencí (Libye 2011). Pokud demonstrace nebyly příliš násilné (Sýrie 2011) anebo když k ničemu nevedly ani demonstrace násilné (Ukrajina 2014) zasáhli tajemní odstřelovači, kteří palbou do policistů i demonstrantů vyvolali krveprolití a občanskou válku.

Všechny tyto podvody, zločiny a války namířené proti legálním vládám inscenovaly, podporovaly nebo realizovaly a veřejně či mlčky schvalovaly všechny země NATO. Severoatlantický pakt tím evidentně dokázal, že není obrannou aliancí, ale spolkem agresívních zemí vedených neuvěřitelně prolhanými a zločinnými, popř. neuvěřitelně zbabělými politiky, schopných své občany i západní civilizaci přivést doslova k existenčnímu riziku!

Země mimo NATO, zejména Rusko a Čína, tyto lži, podvody, zločiny i zbabělost samozřejmě vnímaly. Putin to deklaroval diplomaticky a následovně: „Ve světové politice začalo období různorodosti názorů a nevyřčených dohod. Pod tlakem právního nihilismu krok za krokem ztrácelo své pozice mezinárodní právo. Objektivita a spravedlnost byly obětovány na oltář politické účelnosti. Právnické normy byly nahrazeny libovolným výkladem a podjatým hodnocením, přičemž absolutní kontrola globálních hromadných sdělovacích prostředků umožnila v případě potřeby vytvářet z bílého černé a z černého bílé.(19)

Skutečnost, že ČR setrvává v „obranné“ alianci s těmito novodobými lupiči, zločinci a šílenými psychopaty, činí z úřadujících českých politiků – neusilujících o okamžité vystoupení ČR z NATO – evidentní vlastizrádce a totálně nekompetentní až psychiatricky postižené osoby; v každém případě akutně nebezpečné pro občany této země.

Sýrie 2013 – repríza Berlínské krize z roku 1961

Historickým mezníkem a evidentním důkazem proradnosti NATO jako aliance, se stal zmíněný vpád některých zemí NATO do Libye i způsob realizace tzv. bezletové zóny, pro kterou 17. března 2011 hlasovalo 10 zemí z 15 členských zemí Rady bezpečnosti OSN. Hlasování se zdržely Brazílie, Německo, Indie, Čína a Rusko. Přitom Čína a Rusko jako stálí členové RB nepoužily právo veta a pouze abstenovaly; patrně s vědomím, že k platnosti rezoluce je dle Charty OSN a Článku 27/1-3 evidentně zapotřebí kladných hlasů všech pěti stálých členů RB!!! A pak již jen bezmocně zíraly...

Takže když 5. 11. 2011 RB OSN hlasovala o sankcích proti legální vládě v Sýrii, že prý také násilně potlačuje a vraždí pokojné demonstranty, Rusko a Čína, vědomi si proradnosti svých pappenheimských, rezoluci již vetovaly; a to i přes ochotu natoidů nahradit slovo sankce matoucím termínem "cílená opatření". Půl roku poté, 18. května 2012 generální tajemník OSN Pan Ki-mun připustil, že za násilnostmi c Sýrii stojí Al-Kajda (23).

Rusko, která zřejmě od počátku vědělo, že násilnosti páchají islámští teroristé, podporovalo legálního prezidenta Asáda dodávkou výzbroje včetně letadel, a když v květnu 2012 vládní strana BAAS suverénně zvítězila v parlamentních volbách, postavilo se rozhodně za demokraticky zvolenou legální vládu i prezidenta. Existují dohady, že koncem srpna 2013 došlo k přímému střetu amerických, ruských (a možná i čínských) zbraní v tom smyslu, že dvě US rakety s plochou dráhou letu Tomahawk, mířící na Damašek, svou misi jaksi nesplnily... (24) (25) (26) (27)

Lze říci, že svět, aniž o tom měli občané potuchy, poněvadž to nebylo medializováno, se ocitl v syrské obdobě Berlínské krize z roku 1961. K další vzájemné vojenské konfrontaci však nedošlo i přes to, že Putin, vědomý si, že hájí demokracii i právo, nejevil ochotu ustoupit.

Nenávist vůči ruskému prezidentovi a snahu zbavit se ho všemi prostředky. zoufalé natoidní „elity“ již ani neskrývaly. Své naděje zjevně vložili v ruské oligarchy, ale počítají i s prostředky hodnými teroristů. Bývalý vysoký americký zpravodajec v CIA Herbert E. Meyer na téma – Jak se zbavit Putina? – poučil ruské oligarchy následovně: „Ať je to klidně po dobrém. Nám tady na Západě je celkem jedno, jestli bude Putin odcházet z úřadu za zvuku fanfár a se všemi vojenskými poctami. Stejně tak se může stát, že bude tvrdohlavý a nebude chtít pochopit, že jeho politická kariéra skončila. V takovém případě, ať jej klidně z úřadu odtáhnou nohama napřed, s kulkou v zátylku. I to by bylo dle mého názoru naprosto v pořádku. Stejně jako varianta, kdy by Putina při návratu od přátel z Kuby či Venezuely trefila zbloudilá raketa, která se nevysvětlitelně dostala do rukou jakési polovojenské opoziční skupiny..." (28) A jen tak mimochodem, když byl na Ukrajině sestřelen malajsijský boeing, tak jednou z verzí je dvojnásobný tragický omyl ukrajinské rozvědky, věřící, že let MH-17 absolvuje ruský prezidentský speciál...

A byť je Meyerův výrok historicky o rok mladší než ona syrská krize, i přesto dokumentuje modus vivendi i modus operandi vládců dnešního světa. Ruský prezident Putin se pro natoidní psychopaty stal doslova lovnou zvěří. A ti pojali plán, že když už se chce Putinovi válčit za legální prezidenty, tak mu tu válku zařídí, a dokonce na území Ruska! Že to umějí, si přece ověřili už na Balkáně a sérií „Barevných revolucí“!

Euromajdan – důkaz podlosti, zločinnosti i zbabělosti euroatlantických elit

Když 26. prosince 1991 deklarací Nejvyššího sovětu zanikl Sovětský svaz, vzniklo zcela chaoticky 12 nezávislých republik (uznaných USA ještě toho dne!!): kromě Ruska se osamostatnily mj. Ukrajina, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, pobaltské státy, Moldávie atd.; Čečna vyhlásila nezávislost již v listopadu 1991; tu však nikdo kromě Gruzie neuznal... Další problém byl v tom, že hranice i složení obyvatelstva těchto zemí byly důsledkem různých plánů komunistických vůdců, takže uvnitř některých států nebo mezi nimi okamžitě vznikaly či se prohlubovaly národnostní konflikty: S členstvím v Gruzii nesouhlasily a samostatnost žádaly Jižní Osetie a Abcházie; v Moldavsku usiluje o samostatnost Podněstří, Arménie a Ázerbájdžán válčily o Náhorní Karabach atd. Prakticky ve všech vzniklých státech existuje různě početná ruskojazyčná menšina (v zahraničí se ocitlo přibližně 25 miliónů Rusů), takže zájem Ruska o její osud je vzhledem k předchozímu „státotvornému“ chaosu, zcela legitimní.

Aktuálně se centrem pozornosti stala Ukrajina, které v roce 1945 Beneš věnoval československou Podkarpatskou Rus; hůře dopadli Poláci, kteří přišli o Východní Halič. V roce 1989 se k ukrajinštině, jako ke své mateřštině, hlásilo 64,7 % obyvatelstva, 32,8 považovalo za rodný jazyk ruštinu. Dnes má Ukrajina 44 milionů obyvatel, z toho Ukrajinců je 78% a Rusů 17% čili 7,5 milionů. (29)

Příznačný je osud Krymu, který v roce 1954 Chruščov velkoryse daroval Ukrajinské sovětské republice – i s tamějšími většinovými Rusy a Tatary. Po rozpadu SSSR se Krym stal nezákonně součástí Ukrajiny, neboť oddělení od SSSR mělo být (dle článku 3 zákona o "ˇRádu pro řešení otázek, spojených s vystoupením svazové republiky ze SSSR") v samotné Krymské autonomní sovětské socialistické republice schváleno referendem, které takto neproběhlo. 5. května 1992 parlament Autonomní Republiky Krym vyhlásil nezávislost přijetím deklarace "Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym" a po různých peripetiích (včetně úvah Kyjeva o možnosti války s Republikou Krym) došlo 5.prosince 1994 k „Budapešťskému diktátu“ čili k přijetí Budapešťského memoranda, ve kterém Spojené státy, Rusko a Velká Británie uznaly Krym jako součást Ukrajiny. (30)

Jak vidno, postavení Ruska a demografická situace na Ukrajině, ale i v dalších postsovětských zemích hraničících s Ruskem (zejména v Pobaltí) tvoří pozoruhodnou paralelu s postavením Srbska a Srbů v Jugoslávii a později na Balkáně... Takže když 21. listopadu 2013 začala v Kyjevě první demonstrace, zdůvodňovaná jako protest proti pozastavení příprav podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody vládou premiéra Mykoly Azarova, zřejmě jen pár zasvěcenců vědělo, jaká zločinná hra se zde začíná i opakuje.

Pro euroatlantické politické zlotřilce bylo legitimní, když se demonstrace zvrhly v násilné a zločinné řádění zkorumpovaných demonstrantů alias banditů (což momentálně začíná i v USA 31) a dokonce varovaly ukrajinského prezidenta před jejich zákonným zákazem eventuálně rozehnáním. Když řádění banditů již nešlo utajit, poněvadž obsazovali státní úřady včetně parlamentu a prezident nařídil rozehnání demonstrace, eurozlotřilci zasáhli a prosadili dohodu jejímž důsledkem byla finální eskalace násilí 20. 2. Když ani násilné demonstrace k ničemu nevedly, tak podobně jako v Damašku, zasáhli tajemní odstřelovači vraždící demonstranty i policisty. Násilnosti, si vyžádaly asi 100 obětí. Západní zlotřilci poté akceptovali fašistické svržení prezidenta – nebyla splněna ani jedna ze 4 ústavních podmínek nutných pro jeho odvolání parlamentem; stejně akceptovali nezákonnost, naprosté podvody, korupci a zastrašování poslanců při volbě předsedy parlamentu (s nezákonnými prezidentskými pravomocemi). Janukovyč si 22. 2. úprkem do exilu zachoval život a nadále zůstává legitimním prezidentem!

Objevily se snahy po decentralizaci: 19. února vyhlásil zastupitelský orgán Lvovské oblasti nezávislost na ukrajinské vládě a nová lvovská vláda převzala kontrolu nad tamějšími úřady. Po Lvovu vyhlásila nezávislost i Zakarpatská oblast. (32) (33)

Politické zlotřilosti (včetně vypalování a plenění sekretariátů proruské Strany regionů) však byly jen předehrou skutečného záměru, jehož první fáze bylo dosaženo: vlády na Ukrajině se zmocnili všeho schopní anti ruští šovinisté, podporovaní vražednými bojůvkami mj. fanatických stoupenců Hitlerova kumpána Bandery. Cesta k balkanizaci Ukrajiny tak byla otevřena...

Zatímco zlotřilý Západ všechny zlotřilosti svou tolerancí a mediální masáží fakticky podporoval, důsledkem absolutního pohrdání ústavou i zákony a zejména řádění protiruského fašismu včetně pogromů – jejichž vrcholem byl masakr v Oděse 2. května 2014, byla mohutná uprchlická vlna: za pouhých pět měsíců (jenom) Rusko přijalo 800 000 utečenců; počet civilních obětí není dosud seriózně stanoven.

Angažmá v ukrajinském převratu znamenalo definitivní kompromitaci vládnoucích euroatlantických politických elit (včetně těch v ČR) jako neseriózních, podlých, zločinných, popř. neuvěřitelně zbabělých zlotřilců!

Vyvolají zlotřilé země NATO lokální konflikt s Ruskem s rizikem světové jaderné války?

Nová kyjevská garnitura okamžitě zahájila politické akce proti ruské menšině a již 23. února parlament těsnou většinou zrušil zákon, který umožňoval národním menšinám (převážně ruským) využívat jejich jazyk v úředním styku. Samozvaný předseda parlamentu ve funkci prezidenta tento výnos sice nepodepsal, ale trend již byl zcela zjevný.

Jako první zareagovala Autonomní republika Krym, kde již 16. března 2014 proběhlo referendum, ve kterém se 96 % voličů vyslovilo pro vystoupení z Ukrajiny a pro připojení k Ruské federaci, realizovaném 21. března.

Po předchozích demonstracích a obsazení radnic i policejních stanic v guberniích se 7. dubna 2014 ustavila Doněcká lidová republika (potvrzená referendem 11. května) a 27. dubna 2014 byla vyhlášena Luhanská lidová republika (potvrzená referendem 11. května). 24. května 2014 obě republiky vytvořily konfederaci Nové Rusko. Místní složka ukrajinské armády podnikla 15. dubna v Kramatorsku protiútok a od té doby pokračují boje, Kyjevem tragikomicky nazvané jako Antiteroristická operace. Typické je, že když ukrajinská armáda stála před strategickým neúspěchem a hrozilo, že bude vyhnána z rozsáhlých oblastí nebo se ocitla v kotli, euroatlantičtí patroni Kyjeva okamžitě volali po příměří (Minsk 1 a 2) a formou jednání a slibů zvláštních statutů oběma republikám odvrátili její porážku. I když obě republiky na nátlak Minsku 2 ustoupily od projektu Novoruské konfederace, Kyjev své sliby dosud nesplnil a zjevně hraje o čas, stejně jako jeho patroni.

Postoj euroatlantických elit je příznačně nevěrohodný i varovný. Zatímco v Jugoslávii a Srbsku v obdobné situaci prosazovaly rozpad Jugoslávie i Srbska, v naprosto stejné analogii trvají na zcela absurdním unitárním statutu Ukrajiny. Pokračují tak ve svém zločinném balkánském scénáři započatém krvavým Majdanem, doplněném o permanentní trestání Ruska všemi možnými sankcemi – ekonomickými (včetně pádu cen ropy), společenskými, politickými a personálními, se zjevným cílem dosáhnout pádu Putina a jeho politiky.

Pro případ, že se to nepodaří, připracují evidentně další krvavé pokračování, což lze usoudit z vyzbrojování Ukrajiny, a především Pobaltských států a Polska; jejich posílením vojenskými poradci i vojsky USA a celého NATO včetně přísunů stovek tanků, a dokonce i dodávkami raket s plochou dráhou letu, Rusko reaguje posílením svých vojensko-kosmických sil, urychleným přezbrojováním tanků a instalací speciální protiraketové obrany Moskvy.

Tento vývoj vede k přesvědčení, že se zde připravuje spektakulární krvavá a ničivá provokace s cílem vyvolat protiakci Moskvy, vedoucí ke konvenční válce mezi Ruskem a východními a posléze všemi státy NATO. Takovýto projekt je stejně šílený jako zločinný, protože může nezadržitelně vyústit ve válku jadernou. Ano. Změna na postu prezidenta USA dává naději na mír. Problém je mj. v tom, že válečná scéna je po všech stránkách připravená a američtí prezidenti bývají nezvykle smrtelní.

Česká republika se pak může ocitnout ve smrtelném ohrožení nejen nepřímo (důsledky účinků jaderných zbraní použitých např. proti Polsku), ale i přímým zásahem. Ten by hrozil v situaci, že se např. na našich letištích ocitnou strategické bombardéry NATO s jadernými zbraněmi... Jistě, něco tak závažného musí přece schválit parlament. Jenže v situaci probíhajícího konfliktu se parlament změní v tragikomickou instituci, jako tomu bylo dosud vždy.

Zdroj: https://stoces.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=583179

Založeno dne: 01/04/2018 15:52:57