Počet článků v archivu: 50
Další Poslední
 
Vztah k nato
Jsme členy NATO

Rozhovor  Haló  novin  s  plk  v.  v.  Jiřím  Burešem, předsedou  Asociace  Vojáci proti  válce

»Do  žádného  paktu  nepůjdeme«,  a  než  jsme  se  nadechli, jsme  v  NATO

V  době  listopadového převratu  nám  Václav Havel  tvrdil,  že    nikdy  do  žádného paktu  nevstoupíme,  a  netrvalo  dlouho, a    tu  bylo  NATO.  Co  myslíte, lhal,  anebo  nevěděl vůbec,    jde?

Odpověď  na  tuto  otázku    více  variant. Nejlépe  by  bylo  položit  tuto  otázku  lidem, kteří  se  pohybovali v  tu  dobu  kolem  Václava Havla.  Nemám  na  mysli  jen  osoby  spjaté s  Občanským  fórem, ale  různé  poradce, i  oficiální,  včetně »bývalých  struktur«.  I  přes  jeho  nevyzpytatelnost  nepředpokládám,  že  by  vůbec  nevěděl,    jde.

Za  několik  týdnů  tu  budeme mít  výročí  vstupu do  NATO.  Co  nám  tato  Aliance  vlastně přinesla?

Ano,  máte  pravdu, 12.  března  1999  se  Česká  republika  oficiálně stala  plnoprávným  členem NATO.  Měsíc  březen   také  další  smutná  výročí; 15.  březen  1939  je  spojen s  okupací  Československa  fašistickým Německem,  a  to  se  souhlasem našich  spojenců  (naši  současní  i  tehdejší  »přátelé« a  spojenci  by  se  měli  za  tuto  hanebnost  velmi  hlasitě  omluvit), a    24.  března  1999  jsme  jako  nový  plnoprávný člen  NATO  horlivě přispěchali  na  pomoc  našemu  skutečnému pánu    Pentagonu   a  souhlasili s  Havlovým  »humanitárním«  bombardováním Jugoslávie.  Pokud  budeme rekapitulovat  uplynulých  20  let  našeho členství  v  NATO,  těžko  najdeme něco  pozitivního.  Ze  spousty  negativ snad  největší  je  skutečnost,  že  jsme  se  stali  spoluviníky za  rozvrácení  a  zničení  řady  suverénních  členských států  OSN,  kromě  Jugoslávie  také  Libye,  Sýrie, Iráku,  Afghánistánu  apod.  Jsme  spoluodpovědní  za  smrt  milionů lidí  v  těchto státech,  za  hlad,  bídu  a  rozvaliny,  které  jsme  způsobili také  my    mlčeli  jsme  a  tím  podporovali  agresora. Vždyť  je  to  přece  náš  pán  a  vzor.  Již  jsem  to  jednou  říkal, ale  opakuji:  Po  ukončení  bojových akcí  v  Libyi  pracovnice  britské vojenské  rozvědky  prohlásila, že  »…tato  země  byla  vržena zpět  do  doby  kamenné«.

Víte  přece  jen  alespoň  o  nějakém  kladu? 

Zbytečně  přemýšlím,  o  žádném  nevím.

  Aliance  měla  být  zaměřena jen  na  obranu, může  se  zaplést do  války  kdekoli na  světě,  protože všude    některá z  jejích  členských zemí  své  zájmy. Máme  je  někde  také  my?

Abych  odpověděl,  musím  začít  od  začátku.

Již  v  60.  letech  minulého století  byla  studijní skupinou  složenou  z  generality  bundeswehru, představitelů  tajných  služeb SRN  a  zejména BND  (Spolková  zpravodajská služba),  diplomatů  a  politiků  SRN  vypracována  tajná  vojensko-strategická  studie Příští  válka  na  východě.  Uvedená studie    čtyři  základní  strategická východiska:

  budoucí  válka  na  východě bude  možná  jen  jako  válka  koaliční;

  proti  Rusku  se  musí  získat  a  připravit  východoevropský  strategický prostor;

  bude  to  válka  útočná, ale  její  dlouhodobá příprava  se  bude  realizovat  pod  »obrannými«  programy;

  získáme-li  celou  Evropu  proti  Rusku,  pak  máme  šanci. V  opačném  případě pak  SRN  a  Západ  prohrají vše.

Tato  strategická  studie byla  vojenskými  odborníky v  USA  podrobně rozpracována  v  dokumentu Joint  Operational  Access Concept  (JOAC)    Defense.  Společný Koncept  operačního  přístupu (JOAC)    Defense, o  kterém  jsem  již  v  minulosti  hovořil, stojí  za  připomenutí. V  Koncepci  k  zajištění  operačního přístupu  společných  sil  do  zájmových oblastí  (JOAC)  je  rozpracován  způsob, jak  budoucí  společné síly  USA  dosáhnou operačního  přístupu  a  vstupu  do  zájmové  oblasti. V  podstatě  se  jedná  o  detailní  návod  na  přípravu porážky  Ruska.  Příhodnější název  by  byl »koncepce  přípravy  útočné války  proti  Rusku«. V  jednotlivých  částech dokumentu  je  popisována činnost,  která  je  již  několik let  ze  strany NATO  prováděna.  Počínaje »přibližováním«,  získáváním  nových členů,  obkličováním  Ruska, budováním  nových  základen kolem  Ruska,  společnými cvičeními  členských  států  NATO  co  nejblíže  ruských hranic,  nácviky  provádění dálkových  přesunů  vojenských jednotek  a  techniky US  Army  přes  území  několika států  a  další. A  my  u  nás  připravujme infrastrukturu    opravujeme dálnice  pro  použití jako  startovací  a  přistávací  dráhy, přepravu,  přesuny  a  stanoviště  mobilních odpalovacích  zařízení  a  těžké  bojové techniky  tak,  jak  to  bylo  stanoveno  na  Summitu  NATO  2018.

Koncepce  JOAC  je  o  válčení. Pojednává  o  použití síly  k  získání přístupu  do  operační oblasti  za  situace, kdy  se  protivník svými  silami  snaží  tomuto  přístupu zabránit.  Koncepce  navíc  zdůrazňuje,  že  protivník  je  schopný  a  disponuje  pokročilými technologiemi  v  rozmanitém prostředí.  I  když  to  zde  není  zvláště zmíněno,  použití  ZHN  (zbraní  hromadného ničení)  zůstává  i  nadále  předmětem vážných  úvah.

Z  uvedeného  tedy  jednoznačně  vyplývá, že  do  budoucí útočné  války  budou  zákonitě  zapleteny všechny  státy  Evropy. A  to  nikoliv pro  plnění  svých  vlastních  zájmů, ale  k  naplnění geostrategických  a  geopolitických  zájmů  Spojených  států. Česká  republika    pochopitelně  také  své  zájmy, které  jsou  v  dokumentu  Bezpečnostní strategie  ČR  definovány takto:  Životní,  Strategické a  Další  významné.

Životním zájmem  je  zajištění suverenity,  územní  celistvosti a  politické  nezávislosti ČR,  zachování  všech  náležitostí  demokratického  právního státu  včetně  záruky a  ochrany  základních lidských  práv  a  svobod  obyvatel. 

Strategické  zájmy  České  republiky  jsou:

1.  Bezpečnost  a  stabilita,  především v  euroatlantickém  prostoru.

2.  Prevence  a  zvládání  místních a  regionálních  konfliktů a  zmírňování  jejich následků.

3.  Zachování  globální stabilizační  role  a  zvýšení  efektivnosti OSN.

4.  Posilování  soudržnosti a  efektivnosti  NATO  a  EU  a  zachování funkční  a  věrohodné transatlantické  vazby.

5.  Naplňování  strategického partnerství  mezi  NATO  a  EU,  včetně  posilování jejich  spolupráce  při  komplementárním  rozvíjení obranných  a  bezpečnostních  schopností.

6.  Rozvíjení  role  OBSE  v  oblasti  prevence ozbrojených  konfliktů,  demokratizace a  posilování  vzájemné důvěry  a  bezpečnosti.

K  takto  formulovaným zájmům  ČR  si  neodpustím  poznámku, tedy  otázku:  Jak  jsou  plněna příslušnými  státními  orgány opatření  k  zajištění stěžejních  životních  zájmů  ČR,  tj.  suverenity  a  politické  nezávislosti, když  přes  území  ČR  projíždějí podle  libosti  konvoje cizích  ozbrojených  vojáků   na  hranice nám  spřáteleného,  mj.  také  členského státu  OSN?  A  to  se  zdůvodněním,  že  se  jedná  o  obrannou akci  před  rozpínavostí tohoto  státu  (Ruska). Mimoto  jsme  dali  k  dispozici a  užívání  území  a  objekty patřící  českému  státu  cizím  ozbrojeným silám.

To  vše  je  projev  zřeknutí se  vlastní  suverenity. Skutečnost  »zřeknutí  se  politické  nezávislosti ČR«  je  podpořena jednáním  našich  zástupců na  mezinárodní  scéně, které  je  vedeno vždy  v  »závěsu« za  řídícím  státem, tj.  USA.  Mimoto všechny  státní  sdělovací prostředky  jsou  angažovány »podle  not«  stanovených v  Bílém  domě  nebo  Pentagonu.

Toto  vše  je  obsahem  nikoliv útlé  brožury  s  obsahem  Společný koncept  operačního  přístupu (JOAC),  tedy  Joint  Operational  Access Concept.  Blížíme  se  ke  konci  obsahu  brožurky, vše  bude  již  připraveno.  Stáváme se  aktivními  činiteli v  přípravě  útočné války  proti  Rusku.

Jakým  právem  se  rozhodlo  o  našem  členství v  Alianci,  když  na  rozdíl od  vstupu  do  EU  jsme  se  k  tomu  nemohli vyjádřit  v  referendu? Čeho  se  tehdejší mocní  báli? 

NATO  bylo  ustaveno již  v  dubnu  1949,  tedy  velmi  krátce po  ukončení  druhé  světové  války, a  dále  budováno především  jako  hráz  proti  »rozpínavosti komunismu«,  proti  pronikání myšlenek  na  jiné  politicko-ekonomické  uspořádání společnosti,  než  bylo  na  Západě. Po  rozpadu  bipolárního uspořádání  světa  a  tzv.  »návratu k  demokratickým  hodnotám první  ČSR  a  západního  světa«, sílilo  volání  po  vymýcení  hrozby válek  a  odbourání mírových  překážek,  které  byly  spatřovány v  existenci  dvou  vojenských  paktů    NATO  a  Varšavské smlouvy,  které  stejně po  rozpadu  bipolárního uspořádání  ztratily  své  opodstatnění.  Vznikl pokus  o  jednopolární uspořádání  pod  vedením USA.  Vznikly  pochybnosti o  opodstatněnosti  další  existence  NATO.  To  samo  zoufale  hledalo zdůvodnění  své  existence.

V   době  sílil  národně osvobozovací  boj  v  různých  částech světa.  Účastníci  národně osvobozovacího  boje  stále  častěji  nemají jiné  možnosti  a  sahají  k  individuální  likvidaci figur  a  představitelů utiskujícího  režimu.  Toto  jednání  začíná být  nazýváno  teroristickým činem  s  politickým podtextem.  Teroristický  čin  je  ve  své  podstatě kriminální  jev  a  jako  takový byl  také  stíhán a  bylo  v  boji  proti  němu  používáno policejních  metod.  Bojovníci v  národně  osvobozovacím boji  se  nyní  stávají  teroristy a  je  proti  nim  třeba  bojovat  razantně nikoliv  policejními,  ale  vojenskými  jednotkami včetně  zpravodajských  služeb. Tohoto  úkolu  se  ujímá  NATO  a    najednou  opodstatnění své  existence    boj  proti  světovému  terorismu. V  této  situaci je  třeba  zajistit bezpečnost  ČR  a  je  nabídnuta účast  v  NATO.

Žádost  ČR  o  přijetí  do  Aliance  podpořila i  tehdejší  nejsilnější opoziční  strana  Česká  strana  sociálně demokratická.  Podmiňovala  ji  však  referendem, což  bylo  pro  pravicovou  koalici nepřijatelné.  Právě  sociálnědemokratický  požadavek referenda  byl  v  souvislosti  se  vstupem  do  NATO  nejčastějším tématem  diskusí.  Konec  těchto  sporů  přineslo    rozhodnutí,  že  o  ratifikaci přístupu  k  Alianci rozhodne  parlament  ještě  v  období před  předčasnými  volbami v  roce  1998.  To  nakonec akceptovala  i  ČSSD  a  od  prosazování  myšlenky referenda  ustoupila.

Nevzniklo  naším  členstvím nebezpečí,  že  země,  které  byly  napadeny  nebo  napadeny  být  ještě  mohou, se  budou  na  nás  mstít?

Samozřejmě,  že  toto  nebezpečí  existuje a  je  reálné. Pokud  se  agrese zúčastníme  fyzickou  přítomností našich  vojáků,  je  velmi  pravděpodobné,  že  dojde  ke  ztrátám  na  životech.  To  je  přirozené, budeme  agresoři  a  příslušníci  napadeného státu  se  budou  bránit.  Tak  jako  v  Afghánistánu  byli  napadeni  naši  vojáci,  příslušníci okupačních  jednotek.  Není  pravděpodobné  odvetné napadení  našeho  území, pokud  se  v  námi  napadeném státě  jedná  o  vzdálený  malý  stát.  Ale  Spojenými  státy  prostřednictvím  NATO  je  útočná válka  připravována  především proti  Ruské  federaci. V  tom  případě je  nutno  počítat se  silnou  odvetou. Evropa  by  se  stala  bojištěm. Na  území  evropských států  by  dopadaly ruské  rakety  a  z  území  evropských  států  by  byly  odpalovány  rakety proti  Rusku.  Co  by  z  Evropy  v  tomto  případě zůstalo,  si  nedovedu představit.  Byla  by  to  válka  nukleární  a  Evropa  by  shořela  v  nukleárním  žáru.

Proč  o  svém  dalším  pokračování členství,    by  to  bylo  demokratické,  nesmíme nyní  hlasovat? 

Na  to  je  celkem  jednoduchá odpověď.  Vládnoucí  garnitura a  pravicová  opozice v  parlamentu  mají  společně  strach, že  by  výsledek hlasování  byl  stejný jako  v  Británii při  hlasování  o  setrvání  nebo  odchodu  z  EU.  Také  není  možné  jak  hlasovat. Obecné  referendum  není  a  zřejmě tak  rychle  ani  péčí  vlády  a  parlamentu nebude.  Jednoduše  z  důvodu  možného hlasování  občanů  o  setrvání  nebo  odchodu  z  NATO.

Máme  vůbec  možnost něco  proti  dalšímu prodloužení  našeho  členství udělat?

Samozřejmě  máme.  Jednoduše podat  oznámení  o  odstoupení.  To  ale  nemá  kdo  podat    stávající vláda  a  parlament v  tomto  obsazení také  ne.  Proto  musíme  docílit změny  obsazení  parlamentu a  tím  i  změny  vlády, nebo  změny  přístupu vlády  k  otázce členství  ČR  v  NATO,  ale  to  je  nepravděpodobné.

Tedy  zůstáváme  na  to  opět  sami    my,  ti  dole,  kteří  to  rozhodnou. První  předpoklad  úspěchu je  uvědomit  si,  že  o  úspěchu  rozhodnou lidé.  Obyčejní  lidé  v  naší  krásné  vlasti. A  lidé  nejsou jen  Praha.  Praha, to  je  sice  vysoká  politika, ale  také  kavárna a  politická  lumpárna. Ale  jsou  i  odbory,  a  to  je  síla.  A  když  odboráři pochopí,  že  náš  boj  je  i  jejich bojem  a  naopak, a  vzájemně  se  podpoříme,  tak  musíme  zvítězit. Hlavní  je,  aby  nás  lidé  pochopili.  S  těmi  musíme hovořit.  Máme  přece  zkušenosti  z  boje  o  Brdy.  Jezdili jsme  po  všech  krajích,  lidé  nám  rozuměli a  podpořili  nás.  Dokonce  i  bývalí  emigranti.

Jaroslav  KOJZAR

Založeno dne: 26/02/2019 00:40:22