Počet článků v archivu: 9
 
Náš vztah k válkám
Vrcholí pokus o státní převrat na Ukrajině

 Zkušené  tajné  služby  realizují známý  scénář. 

Když  jsme  na  začátku  prosince psali  o  tom,  že  na  Ukrajinu  míří  polovojenské  formace s  více  než  jen  „ideovým požehnáním“  EU  a  Spojených  států, které  se  mají  pokusit  vyvolat státní  převrat  proti  demokraticky  zvolenému prezidentovi  a  vládě,  zdálo  se  to  mnohým  přehnané. Dnes,  na  konci  ledna,  kdy  zpravodajská  operace přechází  do  závěrečné fáze,  mrzne  mnohým blahovolný  úsměv  na  rtech.  Hra  s  ohněm, kdovíkolikátá  repríza  podobného scénáře  („arabské  jaro“  a  spol.), se  však  tentokrát odehrává  na  evropském kontinentě, 
v  blízkosti ruských  -  ale  i  našich státních hranic.  Její  následky proto  mohou  být  nedozírné.
 

Brána  k Rusku 

Ukrajina  s  ruskou Černomořskou  flotilou  kotvící na  Krymu  je  branou  k  Rusku.  Země,  která  nečekaně rychle  překonala  svou  sovětskou  minulost a  pod  Putinovým vedením  je  opět  velmocí,  znervózňuje revoluční  elity  Nového světového  řádu  stále  více.  Dává  totiž  jasně  najevo,  že  nehodlá  přijmout diktát  rozkladu  tradičních hodnot 
-  a  tím  celé  společnosti.  Přímý  atak  není  možný,  proto  se  zatím  vede  válka  nepřímo:  například přes  Sýrii  -  anebo  právě  přes  Ukrajinu. Proto  je  třeba  zmocnit  se  vlády  nad  touto  velkou zemí  podle  známého scénáře,  přes  vnitřní 
radikální  „opozici“. Od  konce  listopadu, kdy  do  Kyjeva dorazili  první  „polní velitelé“  rekrutovaní  také  z  bývalých zpravodajců  amerických  a  eurounijních  tajných služeb  a  začali s  náborem  a  výcvikem  teroristických  skupin, je  jasné,  že  vše  směřuje k  násilnému  státnímu převratu. 

„Sametová“  verze  plánu, spočívající  v  masívním verbování  takzvaných  demonstrantů na  Majdan 
(„honorář“  se  podle  různých  zdrojů pohyboval  kolem  60    100  euro  za  osobu  a  den),  zjevně zkrachovala.  Kyjevanů  bylo  na 
náměstí  čím  dál  méně.  Z  různých  důvodů o  tento  druh  zaměstnání  postupně ztráceli  zájem.  Proto  „agentury“  musely přivážet  stále  více  autobusy  dosud  „nezhýčkané“    sociálně slabé  „demonstranty“  ze  širokého  okolí. Také
mimořádně  dobře  zaplacené kriminální  gangy  se  staly  „protestující opozicí“.  Možnost  poprat se  s  policií a  udržovat  tak  zdání  lidového odporu  proti  ukrajinské vládě  a  prezidentovi jim  nikdy  není  proti  mysli. Kompars  sice  drahý, ale  pro  západní tiskové  agentury  a  televizní  štáby  absolutně  nezbytný. Jen  občas  dojde  k  „výpadku“, jako  když  v  ČT  přímý  účastník  prozradil, že  kromě  náměstí a  jedné  blízké ulice  běží  v  Kyjevě  normální život.    jsme  tohoto  „zpravodaje“ v  jinak  nekonečných opakování  těchže  záběrů na  obrazovce  nespatřili. 

Plán  B 

Samostatnou  kapitolu  tvoří  naše  pohaslé revoluční  hvězdy  Karel  Schwarzenberg  a  Michael  Kocáb  a  spol.  včetně    Macháčkova „srandabandu“  MIG  21.  Ten  pak  divákům  České  televize  líčil  jaká  nádhera je  být  v  těchto  dnech  na
  Majdanu  a  že  je  mu  líto,  že  tu  atmosféru pohody  a  revolučního nadšení  nezažíváme  také  u  nás.  Navzdory  masívní finanční  i  osobní soudružské  pomoc  „havlistů celého  světa“,  kteří  se  zase  spojili,  tentokrát pod  heslem  „V  Kyjevě  za  Brusel“,  nepřinesla však  „solidarita“  očekávaný výsledek.  Bylo  rozhodnuto spustit  „plán  B“.
 

Nejlepší  propagační  munice je  pár  mrtvých 

Lidí  na náměstích  stále  ubývalo, takže  i  pro  zkušené  a  na  „revoluce“ specializované  novinářské  guerilly bylo  stále  obtížnější vykouzlit  záběry  tak,   aby  to  vyvolávalo alespoň  zdání  „lidového odporu“.  Ve  chvíli, kdy  se  demonstrace scvrkly  na  pouhých několik  komparzistů,  rozhodli režiséři  v  hlubokém zákulisí  o  změně  žánru:  Na  scénu  byly  vpuštěny  polovojenské oddíly,  které  měly  vyprovokovat  za  každou  cenu  krveprolití.  To  by  bylo,  aby  ta  zatracená  policie, která  do  sebe  nechá  mlátit násadami  od  lopat  a  nezasáhne ani  v  případě „podomácku“  vyráběných  plamenometů, nezabila  nebo  vážně  nezranila  alespoň jednoho  demonstranta.  A  když  ne,  tak  přinejhorším „lidoví  snipeři“  střelí někoho  sami.  „Revoluční agentury“,  které    mají  za  sebou    desítky státních  převratů  dobře  vědí,  že  nejlepší  propagační munice  jsou  mrtví  na  ulicích.   

Šlo  to jak  po  másle: Zanedlouho  po  tzv.  útocích  radikálů jsou  hlášeni  první  mrtví.  Vloudila se  však  chybička, o  které  se  v  našich médiích  rozhodně  nedozvíte: Zjistilo  se,  že  byli  zastřeleni zbraněmi,  kterými  policie nedisponuje.  Jedna  z  obětí  potom  spadla  údajně „nešťastnou  náhodou“,  z  výškové  budovy odkud  mladík  na  policii  vrhal  kamení.  Podle  zveřejněné  expertízy podlehli  oba  „demonstranti“  střelným zraněním  způsobených  při  střelbě  z  loveckých  zbraní s  hladkou  hlavní a  podomácku  vyrobenými náboji.  Premiér  Nikola Azarov  navrhl  vytvoření dvoustranné 
komise,  která  se  bude  nestranným  vyšetřováním  tohoto zločinu  zabývat.  Je  totiž  navíc  krajně 
podezřelé,  že  oba  mrtví  nejsou Ukrajinci.  Jeden  je  z  Kavkazu, druhý  z  Běloruska. 

Horká  fáze 

V  západní  části  Ukrajiny    dochází  k  otevřenému 
teroru,  který  by  netolerovala žádná  státní  moc  nikde  na  světě  -  především  ne  ve  Spojených státech.  Jsou  násilně obsazovány  administrativní  budovy vládních  úřadů  a  policie  -  a  podobně  jako  při  bolševické revoluci  v  Rusku  přebírá  moc  samozvaný  svět  lidových  komisařů. Přesto  jsou  nadále ukrajinské  instituce  a  demokraticky  zvolení představitelé  vyzýváni  Západem, aby  „respektovali  lidská práva“.  Lépe 
  to  snad  vyjádřit  ani  nelze. 

Cynický  scénář  je  jako  vždy  jednoduchý:  Pokud  se  nepodaří ovládnout  celou  Ukrajinu, je  třeba  vyvolat krvavou  občanskou  válku  a  vraždit představitele  legálně  zvolené státní  správy.  Pak  udělat  „mírovou konferenci“,
 
kde  se  politickým  nátlakem dotvoří,  co  se  nepodařilo  zbraněmi. Stejné  představení  se  stejnými  rockefellerovskými  režiséry, byl  naposledy  použit v  Sýrii.  A  pro  velký  úspěch  se  cirkus  přesunul o  kus  dál.    jedno  velké  riziko:
Nikdo  neví,  kdy  z  „lokální show“  přeskočí  jiskra a  konflikt  se  rozšíří  a  stane  se  „neřiditelný“.  Co  by  se  dělo  pak,  raději  nedomýšlet. 

Mezinárodní  revolucionáři  kráčejí na  Ukrajině  po  velmi  tenkém ledě.  Pokud  se  proboří,  záplava nemine  ani  nás.
 

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/

 

Založeno dne: 06/02/2014 11:58:01